1) EET přináší příliš málo peněz na to, jak obří, masivní a zatěžující systém to je.
2) Poměr vynaložených nákladů na objem vybraných peněz je extrémně vysoký, neakceptovatelný.
3) Se zánikem EET se nicméně zvýší švarcsystém s dlouhodobě negativním dopadem na populaci, zejména ve stáří.
4) Zrušení EET neznamená konec daní a nepřináší negativní “křivení” podnikatelského prostředí
5) Že nebudeme mít EET, neznamená, že máme či budeme rezignovat jak na masivní švarcsystém, tak na obří daňové úniky.
Debata doprovázející rušení EET je vlastně podobná, jako ta doprovázející jeho zavedení. EET je dobrá, EET je špatná, podle použité argumentační baterie dotyčného. Jenomže EET je dobrá i špatná zároveň: má své přínosy i své zápory, dává i bere. Je snadné EET odsoudit, pokud se uvedou pouze jeho negativa (a je jich dost), a je snadné ji vychválit, pokud v diskusi vypíchnete jen pozitiva (který je ovšem taky poměrně dost). Pokusím se nejlépe jak dovedu popsat a vyčíslit obojí.
Kolik toho vybereme?
Když Babiš EET zaváděl, hovořil o tom, že se vybere 17.7 miliard korun (postupně se toto číslo ještě trochu “vyvíjelo”). Dle současné vlády pak EET přináší ročně jen 4.2 miliardy. Přesnou částku ale zjistit nejde, protože nelze spočítat, které peníze do státní kasy přitekly DÍKY elektronické evidenci, tedy o kolik bude při jejím zrušení ochuzena. Jedná se přitom o zásadní argument pro celou diskusi, protože se tím vlastně ilustruje míra tohoto problému a schopnost státu jej řešit. Bohužel ani Babišova, ani současná vláda k tomu nedaly podrobný výpočet, metodiku, datovou a analytickou část. Ideální by přitom bylo, kdyby tuto studii zadala někomu zvenku, například někomu z velkých konzultačních firem. O analýzu se pokusil “svépomocně” Michal Škop, který je jedním z nejlepších datových analytiků u nás, a je k vládním výpočtům ještě kritičtější.
Nic lepšího tedy nemáme, držme se čísla okolo 4 miliardy. Je dobré se ale u tohoto zastavit: je to totiž velice NÍZKÉ číslo. Na to, o jak obrovskou akci se jedná, na to, jak obrovského množství (řádově stovek tisíc) podnikatelů se EET dotýká a jak pracná tato evidence je, jsou čtyři miliardy velmi málo. Celkové příjmy státu jsou 1470 miliard, EET tedy do kasy přinese dvě a půl promile navíc. To ovšem též znamená, že (Babišovo) strašení “šedou ekonomikou” a obrovskými daňovými úniky bylo silně přehnané, nebo že pro redukci šedé ekonomiky jednoduše nezvolil správné opatření.
U šedé ekonomiky se zastavme. Dle studie ekonomů z Lince je objem šedé ekonomiky v ČR na úrovni 15 procent HDP, tedy 600 miliard Kč. Z toho by mohlo vyplývat okolo 100 mld daňových úniků. Pokud by to byla pravda, pak EET “ucpává” jen nepatrnou část z těchto úniků a drtivá většina si vesele uniká dál. Jaký smysl má ucpávat 4 procenta, když 96 procent dál teče pryč?
A kolik nás to stojí?
Pak je tu druhá stránka, a tou jsou náklady. Dostupné údaje hovoří o tom, že pořízení stálo dvě miliardy a jen údržba a chod systému EET na straně státu jsou okolo půl miliardy ročně. Ale větší jsou náklady na straně podnikatelů. Ty něco stojí provoz zařízení, Internetu, energie a samozřejmě čas navíc – odhady, které považuju za docela konzervativní (nepočítají vůbec se ztraceným časem) udávají 3 000 Kč ročně. Já se domnívám, že pokud bych bral čas podnikatele či jeho zaměstnanců reálný, tedy v průměrné mzdě, bude výsledná částka trojnásobná. Počet podnikatelů dotčených EET se udává na cca 400 000 a čas jsou peníze.
Znamená to, že celkové náklady na výběr těch 4 miliard jsou v rozmezí 1.7-4.1 miliardy Kč. I kdybychom se přidrželi dolní hranice, jsou to extrémní náklady a měl by to být jasný důvod nic takového neprovozovat. Nezapomeňme, že zatímco nevybraná daň neznamená, že se jedná o peníze spláchnuté do žumpy (jsou to peníze, které zůstanou lidem), tak zbytečné náklady jsou ubranou hodnotou, zcela promrhanými penězi – přirovnatelnými k tomu, že postavíte zeď a zase ji zbouráte.
Tím jak se EET zaměřuje na drobné podnikatele, drobné částky a jednotlivé úkony, je málo efektivní už z principu. Jsou to desítky miliónů úkonů, které jednotlivě vynesou státu koruny až desetikoruny. Tuto prostou úvahu při startu EET zjevně nikdo neudělal, nebo ji lhostejně pominul.
Nezapomínejme na švarcsystém
Jenomže nejde jen o příjmy z DPH (na tom jsou postaveny výpočty a odhady přínosu EET). Švarcsystém známe, že? Člověk má minimální mzdu či pracuje úplně bez úvazku a peníze dostává tzv. bokem, na ruku. Mezi lidmi je švarcík docela oblíbený, protože přece umožňuje “ošidit stát a nechat si víc na ruku”: v oblasti gastra se číšníci či kuchaři ptají mezi prvními větami, jak to bude a celkem automaticky očekávají že budou dostávat “čistou” mzdu, tedy že si to zaměstnavatel nějak “očistí” (jeho problém!) a penízky půjdou v obálce.
- švarc zaměstnanci nepřispívají svým podílem do systému (solidárního) zdravotního pojištění, ač z něj čerpají. Jsou černí pasažéři zdravotního systému.
- Nefinancují si penzi. Její výše se odvozuje od celkových příjmů během aktivního života – ovšem příjmů vykázaných. Pokud by člověk žil celý život ve švarcsystému, vychází mu důchod na cca 4800 Kč, pokud by bral minimální mzdu a zbytek bokem, jsme někde na 12 000, tedy též velmi málo.. Bohužel lidé pracující na pana Švarce si to obvykle neuvědomují, nebo to neřeší.
- Další parametry švacsystému jsou též dobře známé: žádná nemocenská, žádná dovolená, žádná oficiální pracovní doba, žádná ochrana, výpovědní lhůta atd. Bohužel i zde si člověk problém uvědomí, až když nastane. Tedy pozdě.
Osobně považuju masivní míru švarcsystému za podstatně větší problém než chybějící čtyři miliardy. Pokud systém umožňuje švarcsystém masivně (typicky v pohostinství), stane se zde standardem pro zaměstnance i zaměstnavatele a není z něj úniku. Když za majitelem restaurace přijde zákonadbalý číšník a řekne mu, že nechce pracovat na švarc, ale v řádném poměru, majitel mu řekne, že mu dá tolik, aby to jej (tedy majitele) stálo stejně, jako číšník pracující načerno. Což vyjde na mizerné, neakceptovatelné peníze.
Švarcsystém není nutně spojený jen s (ne)existencí EET: vyskytuje se ve stovkách tisíc dalších případů, kdy je vykonávána klasická tzv. závislá práce (tedy osoba pracuje pro jednu firmu, trvale, nedělá jinou práci, má nadřízené atd), ale je to řešeno “na IČO”. I zde se kopírují všechny problémy uvedené výše.
Švarcsystém je zdánlivě výhodný pro zaměstnance (má sice víc peněz na ruku, ale nese spoustu rizik a netvoří si důchod), ale je naprosto stoprocentně výhodný pro zaměstnavatele, který se zbaví i desítek procent mzdových nákladů. Z pohledu zaměstnavatele je tak švarcsystém přesným příkladem “socializace nákladů, kapitalizace zisků”.
Bude se teď platit všude na dřevo?
Nebude. Platby kartou, zejména “přes mobil” jsou tak pohodlné a snadné, že je zákazníci nebudou chtít opouštět. Éra hotovosti odchází do dějin – zvolna, ale neúprosně a nezvratně. Podnikatelé, kteří budou chtít vyžadovat pouze platbu v hotovosti, přijdou o zákazníky, stále více. (Mohou a budou existovat výjimky potvrzující pravidlo, ale nebudou ekonomicky významné).
Ale daně se mají platit!
Správně. Zrušení EET ale neznamená, že se ruší i placení daní – povinnost řádně vykazovat příjmy podnikatelům samozřejmě zůstává, jen mizí tato forma kontroly. Stát má spoustu možností, jak provádět kontrolu příjmů méně vlezlou a otravnou formou, nikoli plošně, ale cíleně tam kde tuší či zná podvody. A zasahovat tam, kde se dějí opravdu velké daňové podvody, nikoli s velkou pracností a nákladností hlídat každou korunu.
Dojde bez EET k pokřivení volného trhu?
Tohle vypadá jasně: někdo daně platí, někdo neplatí, kdo tedy platit “nemusí” či jim snadno uniká, je neférově zvýhodněn. Často takto reagují zástupci korporací – ostatně proti zrušení EET se postavila právě korporátní lobby.
Jenomže na trhu je vždy někdo zvýhodněn, vždy se někomu podniká lépe a někomu hůře – rovnost volného trhu je iluzorní. Typicky mají podstatně lepší situaci korporace a vůbec velké firmy, a to prakticky ve všech ohledech, kam se podíváte. Naopak mikropodnikatelé, živnostníci jsou ve většině ohledů znevýhodněni – ostatně to potvrzují i výsledky, kdy malí podnikatelé a živnostníci mají obvykle taktak na živobytí, jen zřídka jsou silně profitabilní, na rozdíl od velkých firem.
Proto státy cíleně podporují malé podnikatele a živnostníky, z několika důvodů. Malé firmy vytvářejí potřebnou lokální nabídku, vytvářejí sociální předivo lokálních pracovních vztahů (žádná anonymní korporace), jsou významnou součástí odolnosti země proti nečekaným velkým vlivům (viz například Covid, přerušení velkých dodavatelských řetězců), jsou to často rodinné firmy, tvoří důležitou lokální podnikatelskou vrstvu. Z malých firem se šikovností mohou stát firmy větší, s vysokou mírou inovací, tolik potřebné štiky v rybníce. Proto státy tiše tolerují určitou míru šedé ekonomiky typicky v sektoru mikrofirem. Vědí, že tyto firmy to mají i tak těžké, že moc neprofitují a mnoho daní stejně nezaplatí, je tedy lepší jim mírně ulevit jak od daní, tak od byrokracie.
Šedá ekonomika tak není ani dobrá, ani špatná: ostatně podobně jako samotná EET něco dává a něco bere, má své lepší i stinné stránky. Není jejím cílem ji kompletně vykořenit, jen se zaměřit na její negativní stránky, a současně není vhodné ji nechat bezuzdně řádit. (K tématu odkaz č. 4 a odkaz č. 5). EET v tomto bylo příliš velkou a tvrdou palicí, až bych řekl “typicky babišovským” řešením složité a delikátní situace. Je správné, že byla zrušena – nicméně to neznamená, že máme rezignovat ani na problém masivního švarcsystému, ani na problém velkých (!) daňových úniků.