Načrtnu dnešní situaci ve velmi zjednodušené podobě, ať je to dobře představitelné. Česká republika má zhruba 300 miliard ročně strukturálního schodku – „zabudovaného“ ve státních financích, ne jednorázového. Z toho (zjednodušuju) je půlka způsobená rozhazováním Babišových vlád, které si za to kupovaly voliče kde se dalo, druhá pak tím, že se stát připravil o daňové výnosy. Takže 150 rozhazování, 150 snížení výnosů.
Z těch snížení výnosů je samozřejmě největší zásek důsledek zrušení superhrubé mzdy a snížení zdanění mzdy, jsou tam ale taky další daňové úlevičky za zhruba třetinu této částky.
Stát nyní škrtá kde může, protože se snaží „doškrtat“ k těm 300 miliardám, aby jeho hospodaření bylo udržitelné – tedy takové, kdy stát aspoň plus mínus udržuje poměr dluhu k HDP. To je zásadní ukazatel, který říká, že celkový státní dluh se v tomto parametru nemění, nestoupá, neklesá.
Jde ještě někde škrtat?
Naprosto souhlasím s tím, že je potřeba hledat úspory, vyšší efektivitu státu, „ořezat špek“ kde to jde a toto se děje. Fakticky ale tohle je jednak práce na dlouhá léta (např. přes digitalizaci), a dále se zde opravdu neuspoří moc. Stát totiž zase tak moc na vlastní provoz nevydává, naprostou většinu peněz bere a dává zpět. Pokud by se mělo opravdu „vyškrtat“ postupně těch 300 miliard, musel by stát jednoduše o tyto peníze méně dávat zpět – lidem (přímo i nepřímo).
Jenomže to nejde (a přesto se o to stále Stanjurovic melody boys pokoušejí). Jakékoli „dávání méně“ znamená zhoršení služeb státu, na které jsme zvyklí, které jsou součástí našich životů. Například:
- kvalita vzdělávacího systému. Není zázračná; fakt zde chceme brát prachy, aby byla ještě horší?
- kvalita sociálního systému. Ani ona není zázračná, takže opravdu chceme „řezat“, aby se zhoršovala?
- důchody. Nemám pocit, že by se senioři měli jako tzv. prasata v žitě, zejména ti s penzemi pod průměrem. Takže i zde jim to ještě trošku osolíme?
A tak dále.
Když za vyšší daně lobbují i pravičáci
Už nyní je vidět, jak pošetilá snaha škrtat je: dotčení postižení docela jednoduše dokazují, k čemu by to vedlo. Školství (odchody učitelů – jako kdybychom jich měli v zásobě tisíce!, odchody nepedagogických pracovníků do privátu), zdravotnictví (hrozba pádu špitálů do zadlužení a pak možná „nucená“ privatizace – stará známá písnička, vyhladovět a pak to někomu levně střelit, nejlíp kámošovi), sociální výdaje (vrátí se to jako bumerang v nárůstech exekucí, v růstu počtu lidí „mimo systém“, kteří do rozpočtu nepřispívají a naopak způsobují výdaje).
Je vlastně docela bizarní vidět, když vládu ke zvýšení daní (resp. k návratu do předchozího stavu, který vlastně docela fungoval) vybízí dnes jeden PRAVICOVÝ ekonom za druhým – naposledy třeba Miroslav Zámečník, člen (vládního!) poradního týmu – a říká totéž co já: že to bez toho prostě nepůjde.
Pojďme si říci, co vlastně osekání daňových příjmů státu způsobilo. V době covidové nejistoty to jako mimořádné opatření možná dávalo i jakýsi smysl – jevilo se, že ekonomika půjde do kopru (nestalo se) a že tedy je dobré lidem ulehčit. (Dnes to ale smysl nemá žádný). Tyto daňové úlevy ale zcela jednoznačně pomohly lidem v nejvyšších příjmových patrech: tedy těm, kteří v žádné nouzi a problémech standardně nejsou.
Jak učí ekonomická teorie, pokud přidáte na horním konci, peníze nejdou do spotřeby (nekoupíte si dvacet rohlíků místo obvyklých pěti, auto máte, barák máte, všecko máte), ale do jejich úspor. Takže vlastně žádné „roztáčení kol ekonomiky“, o nichž blouznil Mr. Babiš s madam Schillerovou, se nekoná. (Jestli chcete roztočit spotřebu a ekonomiku, přidejte těm dole!).
A jako jeden z těch „v horních patrech“ říkám zcela jasně: ANI SI TOHO NEVŠIMNEME, pokud se to vrátí zpět.
Nekonečná zabedněnost a/nebo neschopnost
Udělají to? Ne, neudělají. Stanjuro-Skopečko-Fialo team žije v zajetí ekonomických dogmat, že daně mají být malé, ještě menší, až budou nejmenší na celém světě a pak bude ráj. Že stát má být štíhlý, ještě štíhlejší, úplně nejštíhlejší, pak anorekticko-bulimický, následně chcípne a na mršině pak pochodují korporáty. Ráj v podání dogmatické části ODS (kam tedy premiéra Fialu tak úplně neřadím, a nechápu, proč tu „štíhlost“ neustále a znova opakuje a zdůrazňuje).
Je český stát „tlustý“? Ne, není, i když si většina lidí myslí že je. Tato představa je výsledkem v podstatě nepřetržité masáže všech politiků, trvající třicet let, a výsledek desítky let trvající masáže privátních médií, vlastněných největšími predátorskými oligarchy v této zemi (taky dost jich připutovalo ze Slovenska, nejen jeden z nich).
Český stát přerozděluje – v porovnání se západní Evropou – podprůměrné procento HDP. Rozsah poskytovaných služeb je ale přibližně stejný.
Krachuje Německo, krachuje Dánsko, krachuje Holandsko, krachují severské státy, přerozdělující významně větší procento? Nikoli. Jsou v těchto zemích podnikatelé DRCENÍ vysokými daněmi? Nikoli – prosperují tak, že bychom jim mohli závidět. Jsou v nich DRCENI vysokými daněmi zaměstnanci? Nikoli: jejich životní úroveň je výrazně vyšší než naše. Úpí vlastníci majetku pod drtícími daněmi z majetku (např. Francie je má 15x vyšší než my, Velká Británie 20x vyšší, Dánsko 8x vyšší)? Potulují se po těchto zemí rozedraní a vyhublí majitelé obrovských majetků? Nějak jsem si nepovšiml. (Majetek totiž nese výnosy – překvapení!).
Český stát není tlustý, ale je blbý. Není schopný se odhodlat k opravdu velkým transformacím, které skutečně JSOU SCHOPNY ušetřit velké peníze – například si uvědomit, že máme 6253 samosprávných obcí, což je asi tak o 6000 více, než by bylo optimální, a že to žere kuppy zbytečných miliard. Například si uvědomit, že mraky malých regionálních špitálů (často luxusně vybavených – jo, nakupovat mašinky za miliardy, to my umíme) nejsou udržitelné a nemohou vlastně ani poskytovat špičkovou péči. Například si uvědomit, že obří důchoďáky/kojeňáky atd. jsou vlastně nejméně efektivní a nejdražší péčí o sociálně slabé a zranitelné. Například si uvědomit, že v našich vězeních bručí zbytečně moc lidí (což stojí kupu peněz) a že v nich nevychováváme napravené hříšníky, ale recidivisty (což pak logicky stojí další kupy peněz). Například si uvědomit, že pokud z učňovského školství zůstává pracovat ve vystudovaném oboru okolo 20 % absolventů, PROMRHALI jsme zde nejenom miliardy peněz, ale současně milióny let mladých lidí (toho nejcennějšího, co máme), kteří už mohli být úplně někde jinde, a lépe připravení na práci i život.
Nechci stát anorektický, chci ho mít kvalitní. Chci tak moc?