Ekonomika utrpí nepříjemná zranění, to je myslím dnes jasné. Lízat se z nich bude déle než si myslíme – i když se bude stát sebevíc snažit. Co by tedy mělo být jeho prioritou?
Zabránit škodám, které jsou nevratné. To co jde spravit, se spraví úsilím lidí a firem. Úsilí státu by mělo směřovat k tomu, aby „když už jsou zranění, aby nebyla smrtelná“. Uvedu několik příkladů.
Pokud tu popadá pár tisíc nebo desítek tisíc restaurací a dalších malých služeb, jsou to nevratné škody. Drobní podnikatelé a živnostníci, kteří před tím jakž-takž fungovali, zavřou provozovny, půjdou do ztrát a dluhů a NEBUDOU MÍT PENÍZE na jejich znovuotevření. Protože to vyžádá vždy investice, i když nemusí být velké; a oni nebudou mít peníze, jen dluhy. Pokud k tomu dojde, spousta z nich tak zavře nadobro a skončí někde pod čarou ponoru – na pracáku, v dluhové-exekuční pasti, mimo systém a podobně. V deziluzi vůči státu, který jim zakázal podnikat a dal jim jenom nějaké bolestné, o kterých navíc musí žádat na dlouhých formulářích, v „COVID-programech“, které jsou vyčerpány za prvních devět minut, neboť první po nich sáhnou ti, kteří mají správné kámoše a měli to nachystané předem.
Nevratné škody utrpí i jejich zaměstnanci, kteří nejspíš neměli vůbec žádné rezervy. Jim hrozí pád „mimo fungující společnost“ ještě více.
Druhým příkladem jsou podniky, které jsou významnými zaměstnavateli zejména v periferních, již tak problémových oblastech. Jsou města a místa, kde je dominantní zaměstnavatel, který celý malý region vlastně živí: stovky lidí jsou u něj zaměstnány přímo, z jejich příjmů se pak živí početná živnostnická klientela. Pád velkého lokálního zaměstnavatele uvrhne celý užší region téměř do zkázy. K tomuto je mnoho příkladů od nás (např. pád těžařsko-hutnicko-strojírenského konglomerátu na Ostravsku po revoluci) i jinde. Ty regiony se z toho vzpamatovávají desetiletí, a jsou tyto doby doprovázeny všemi negativy které si lze představit: chudoba, nezaměstnanost, extrémismus ve všech podobách, špatné vzdělávání, elity prchají ze „špatnéí adresy“ pryč, takže další oslabení… Začarovaný kruh.
Myslet si, že poté, co se ekonomika zase „nastartuje“ (miluji tahle technická přirovnání, že ekonomika lze „zapnout“ nebo „nastartovat“ nebo „roztočit kola“ – vyvolávají naprosto falešnou představuj, že je to takto jednoduché, že stačí někde cvaknout a už to jede!) se tohle zase rychle vrátí do normálu, je mylné. Bude to nabíhat pomalu, pár let – a utrpí tím samozřejmě i spotřebitelé, tedy „my všichni“. Vždyť i my jsme si na tyhle služby zvykli a chceme je, jinak bychom je nevyužívali a neplatili jim. K celkovému skóre „místa, kde se dobře bydlí“, přece patří živá zabydlenost pestrým předivem nabídek a služeb jako jeden z největších faktorů. Nikdo nechce bydlet tam, kde akorát blikají světla heren a kde má 30% rodin exekuci.
Co tedy v tomto má dělat stát? Jeho zdroje jsou omezené – nemůže sypat všem plnými hrstmi, každému kdo si řekne – ale nejsou malé. Musí jednat rychle a chirurgicky přesně, cíleně a lokálně. Zejména:
1) Pomoc musí být rychlá, okamžitá. Pacienta se zástavou dechu, kde hrozí rychlá smrt, neléčíme tím, že jej požádáme ať si vyplní formulář, že jej úředníci v zákonné lhůtě posoudí a pak mu sdělí, ať nezavěšuje, že je v pořadí. Tisíce podniků, zejména menších, jsou těmi pacienty se zástavou dechu. Potřebují „rychle keš“, s tím, že se to vyúčtuje později. (Takhle postupují západní státy, dokonce i Amerika)
Ano, pár jich to ošvindluje, to je jasné. Ale věřte, že jich nebude moc – a dá se to pak dohledat, případně penalizovat později.
2) Právě tak je potřeba se podívat na občany, kteří jsou nyní bez práce a bez příjmů. Nečekat dva měsíce, až z Úřadů práce slavnostně vypadne někdy v červnu statistika, že tu máme 9% nezaměstnanost. To už bude pozdě, protože fakticky ta nezaměstnanost je tu od března – jenom „není přesně podle metodik“. Ale je tu. 250 000 lidí v turistickém ruchu nemá do čeho píchnout. Pravděpodobně dalších 250 000 lidí v retailu, gastru a drobných službách je na tom podobně. Možná jsou někde formálně vedení ve stavu zaměstnaných, možná mají náhradní nebo neplacené volno, ale fakticky nemají co dělat. Zaměřit se na ně a opět pomoci – rychle, cíleně, bez byrokracie. Speciální pozornost věnovat ohroženým skupinám – typicky samoživitelky a vůbec neúplné rodiny, lidé se zdravotními omezeními a podobně.
3) Prozkoumat – s využitím krajů a měst – regiony, ve kterých se nalézají oni „systémoví“ zaměstnavatelé, tedy ti, kteří drží nad vodou užší region, a cíleně pomoci, aby zde nedošlo k implozi způsobené pádem velkého zaměstnavatele. Krátkodobě udržet nad vodou a aktivně hledat střednědobá opatření.
4) Absolutně upustit od tolik oblíbené metody předběžné kriminalizace: tedy, kdy žadatel o podporu musí prokázat, že „je nevinej“, že opravdu má nárok, musí doložit hromady papírů a podrobit se zkoumání kritického úředníka, který nakonec jako zásadní vadu zjistí, že dokumenty nemají elektronický podpis a žádost vyřadí: chcípni, mrcho, v kolonce B24c ti chybí dnešní datum! Tento byzantský přístup, ve kterém jsou všichni občané i podnikatelé (viz EET) viníky, dokud se neprokáže opak, nahradit přístupem západoevropským, ve kterém jsou všichni nevinní a ex post se kontroluje, zda není opak pravdou. Tedy zacházet s lidmi jako s občany a nikoli jako s poddanými. 5) V celém náročném procesu obnovy bude hrát kolosální roli slovo „důvěra“, a to důvěra lidí (zaměstnanců, živnostníků, větších podnikatelů) ve stát. V to, že stát koná správně a rychle, nenadržuje a nelže – tedy například že nevykládá jaké rozdá bilióny a ve skutečnosti nerozdá pár drobných. Že bude hrát se svými lidmi férovku a nebude se je snažit neustále různě ošvindlovávat. Když bude důvěra ve stát, jeho občané zatnou zuby, na řemeni vyrazí dvě další dírky a zlou dobu přečkají. Když ne – doplatí na to celá země a velmi brzy i vrchnost, protože se pak může snadno stát, že se hněv lidí obrátí proti ní takovým způsobem, který si dovedeme dnes těžko představit.