Válka nám nesmí zevšednět

Které největší světodějné události se za našich životů – třeba během posledních 50 let – udály? Vždycky jsem na první místo kladl rozpad bolševického impéria a bipolárního světa kolem roku 1989, a pak dlouho nic.

Ale ruská válka proti Ukrajině je událost, která už nyní je jasně druhá nejvýznamnější. A jak s neztenčenou silou pokračuje, její význam postupně roste. Není to ledajaký válečný či vojenský konflikt (kterých ostatně za posledních padesát let bylo napočítáno několik stovek!). Je to válka, kterou vede jaderná velmoc č. 2, jedna z pěti, která má být garantem světového míru (!), která má právě proto veto v Radě Bezpečnosti OSN, tedy jedna z pěti zemí, která je oprávněna vetovat opatření OSN proti sobě samé.

A není to ledajaká válka: v důležitých měřítcích (počty tanků, děl) země s největší armádou na planetě se vrhla na svého souseda, aby si jej podmanila a zotročila, aby rozšířila území, které ovládá.

Když selže garant míru

Toto je tragédie dějin, která se děje vůbec poprvé: Rusko dostalo svou pravomoc a zodpovědnost být jedním z garantů světového míru po druhé světové válce jako jeden z jejích vítězů – s tím, že to bude právě velikost její armády, která bude bránit různým šíleným diktátůrkům, kteří dostanou chuť na souseda.

(Pro srovnání: útočící Rusko má tolik tanků jako USA, Čína a Indie DOHROMADY, podobně u děl. Ano, kvalita je naštěstí bídná, ale ty počty jsou šílené – útočí země, která má nejvíc „železa a ekrazitu“ na planetě, a útočí s plnou silou kterou je schopna dát do kupy).

Pokud by se stalo, že by Rusko zvítězilo v jakémsi blitzkriegu, kdy by rychle a bezbolestně dobylo klíčová města a vyměnilo vládu, bylo by to samozřejmě zlé a hnusné. Bylo by to jednoznačné vítězství Zla, ale asi bychom nehovořili o válce a malý počet obětí a škod by tomu dal jiný charakter. Jenomže se to nepodařilo (dodávám: naštěstí). Rusko bohužel neuznalo neúspěch a rozhodlo se pokračovat v “all-in” válce, kdy do toho vrhá všechny síly, které má, kdy srovnává malá i velká města zcela nesmyslně se zemí. Na Ukrajinu vrhá takové kvanta munice srovnatelné s druhou světovou válkou, kdy vlastně už spálilo za sebou všechny mosty a jenom ničí a zabíjí.

Rusko z této války už nemá žádnou “exit strategy” poté, co na Ukrajině provedlo. Už je to jen šílené, nesmyslné běsnění zanechávající spálenou zemi a hromady mrtvol.

Já vím že to všechno víte, ale musel jsem to napsat. Protože – pardon že to takto říkám – nás tato vlekoucí se válka “otravuje”. Stále žádosti o podporu, stále nová zvěrstva, stále nové ničení a zabíjení, “pokrok” na frontě žádný, uprchlíci přetrvávají, i naše ekonomika je vlastně částečně válečnou ekonomikou s nemalými dopady. Není příjemné číst a poslouchat znovu a znovu o umírajících ženách a dětech, nechceme to.
Ano, prudí nás a otravuje nás, že musíme pořád a znovu číst, jak na Ukrajince dopadají rakety a zabíjejí je ve spánku.

Ukrajince pak prudí a otravuje to, že na ně znovu a znovu dopadají rakety a zabíjejí je ve spánku.

Takže moc prosím: tahle válka nám nesmí zevšednět. Je to možná už největší událost našich životů, musíme ji vzít i za svou, musíme nést naše břemeno – nesrovnatelné s tím jaké nesou Ukrajinci. Je to pořád malá cena za svobodný svět kolem nás.

Půjdou Rusové dál? Otázka hloupá a nechutná

Často slýchávám diskuse a nastolené otázky, zda Rusové, když/pokud dobydou Ukrajinu, budou postupovat dál. Jakkoli žádnou nenosím, otvírá se mně kudla v kapse.

Takže prosím pěkně: diskutovat něco takového je stejné, jako když skupina lidí pozoruje chlapa, který znásilňuje ženu a říká si – no a co si hoši myslíte, bude pokračovat dál, uškrtí ji nebo ji rovnou podřízne? Nebo ji nechá? Co myslíte? Pojďme o tom vést diskusi!

Takové úvahy jsou hanebné – jako kdybychom jimi naznačovali, že naše kroky budou JINÉ v případě, když se Putin zastaví v Užhorodě, a jiné v případě, kdy bude pokračovat dál. Jako bychom mu říkali: “dejme mu Ukrajinu, ať máme pokoj”. Nechme útočníkovi tu znásilňovanou ženu podříznout, a hlavně si pak zabezpečme naše ženy.

Chápu, že je pro demokratický svět těžké až nemožné zasahovat u každého zla, které se na planetě stane. Tento případ je ale jiný, jak ukazuji u prvního tématu a svět musí pomáhat bez ohledu na úvahy, zda Rusko dál půjde nebo nepůjde. Mimo jiné též proto, že právě na takovéto úvahy Rusko čeká.

K situaci na frontě

Před nějakou dobu jsem psal, že Ukrajina konflikt otáčí ke svému vítěznému a musím přiznat, že to bylo ještě trochu předčasné. Dnes bych upřesnil: jsem si jistý, že Rusko tuhle válku prohraje, ale není jisté, jestli ji Ukrajina vyhraje.

Rusko trpí obrovské ztráty na všech úrovních (nejen vojenských), mocensky-územně nic pořádného nedosáhlo, sankce postupně posouvají tuto zemí zpět proti proudu času, a její armáda taje jako sníh na slunci. (Odhady tvrdí, že dostat se na předválečnou vojenskou úroveň bude Rusku trvat deset let, a to v případě, že by nebyly sankce. A to se konflikt vleče “jen” pět měsíců”.)

Co bude zítra, za měsíc a za rok fakt nevím. Ale jsem si jistý jednou věcí. POKUD demokratický svět vytrvá v podpoře Ukrajiny v celé šíři (vojensky, obnovou, vršením sankcí proti Rusku), pak ji Ukrajina vyhraje, tedy obnoví suverenitu na územích před invazí. Vypráská z nich Rusy a časem dovede ruskou armádu do stavu komické nebojeschopnosti, a tamější režim k pádu. Demokratický svět má osud této války – a myslím že jí lze začít říkat “Malá světová válka”, zdůvodnění je v prvních odstavcích – ve svých rukou.

Jednání = mír?

Často je slyšet, že by se mělo jednat o míru – zní to srozumitelně, přece kdo by nechtěl mír, kdo by nesouhlasil s tím, aby se o mír usilovalo? Navíc, pokud si vzpomínáte, tak relativně brzo po vypuknutí ruské agrese se obě strany několikrát sešly a jednaly spolu. Pak se přestalo. Proč?

Sedíme na gauči, pijeme kafe a říkáme Ukrajině – jednejte přece o míru! O jakém? Po zvěrstvech a masakrech v Irpini, Buči, Mariupolu, na tisících dalších místech, v situaci, kdy Rusko vybombardovává každé město, každou vesnici do placata, “jednat o míru”?

Rozsah zvěrstev, válečných zločinů, škod a úmrtí je tak velký, že jednat o míru – tedy spíš o nějakém “klidu zbraní”, něco jako “tak a teď prosím na sebe hezky přestaneme střílet” není možné. Dokonce i kdyby se Rusko sebralo a odtáhlo zpět, je těžké se s tím bez dalšího smířit, “tak, a teď navážeme normální vztahy a budeme dál pokračovat, obchodovat, jako kdyby se nic nestalo”.

Zkusme vstát z toho křesla a podívat se na to očima Ukrajinců – ne nutně vlády, ale prostých lidí, jejichž země je systematicky ničena. Oni rozhodnou, o čem se bude jednat nebo ne. Dnes není o čem: zmizte z naší země. A to můžete udělat i bez jednání.

Čím víc zbraní dáme Ukrajině, tím méně jich pak sami budeme potřebovat

Je to prosté: na celé planetě je dnes jen jedna supermilitarizovaná a zcela militantní velmoc, zblázněná do své vlastní “velikosti”, adorující ze všeho nejvíc armádu a zbraně, nežijící ničím jiný, neustále roztahující svoje území, napadající jednoho souseda za druhým. Na světě je spousta zločinných států, ale jen jeden je opravdu nebezpečný a agresivní, a tím je Rusko. A je to země s obrovskou armádou – v „železu“ první, v „celkové palebné síle“ druhé za Amerikou.

Pro jakoukoli evropskou zemi dnes existuje jen jedna hrozba, a tou je Rusko – kdyby jej nebylo, bylo by skoro na místě se ptát, proč armády, proč zbraně. Samozřejmě, situace se může změnit a je dobré být připraven, ale pokud se podíváme na mapu Evropy a blízkého okolí, kromě Ruska tam hrozba není, ani jedna. Je horká půda na Blízkém východě, jsou další bláznivé režimy daleko jako např. Severní Korea, je tu těžko odhadnutelný gigant Čína, ale nesnese to srovnání s Ruskem. Jen Rusko nahlas vykřikuje o tom, které země ještě dobude, jen Rusko vyhrožuje a země Evropy napadá hybridními operacemi.

Zbraně, které dáme Ukrajině, pomohou Rusko porazit – zbavit nás této hrozby. Čím jich bude více a čím bude vojenská i ekonomická porážka Ruska silnější, tím méně je budeme pak potřebovat. Nebojme se je tedy Ukrajně předávat – je to nejlepší forma NAŠÍ vlastní ochrany před agresivním státem.

Proč není možná světový četník zas tak špatný nápad

Nakonec s dovolením rýpnu trochu do živého. Jak tomu je u salónních diskutérů (těch, kteří nic nemuseli nikdy sami řešit, což jim umožňuje mít na vše názor) často zvykem, hustě se odsuzuje činnost USA během studené války, kdy vojensky zasahovali na řadě míst.

Výčitky k vietnamské válce, k zásahům v Latinské Americe na podporu pofidérních vůdců s argumenty “je to gauner, ale je to náš gauner”, v novodobých dějinách pak např. invaze do Iráku, to všechno jsou věci, které se dají kritizovat velmi snadno a které si docela často kritiku taky zaslouží.

Jenomže těmto hodnocením individuálních zásahů chybí kontext a už ZCELA chybí úvaha „a co kdyby nebyly?“ Po šílené druhé světové válce s jejími hekatombami mrtvých se z ruin vynořila jen jedna jediná relevantní velmoc, kterou byly USA.

Doba, která pak nastala, se označuje jako Pax Americana. Americký mír: mír z vůle USA, mír vytvářený a udržovaný USA, v postupně se formující bipolárním světě pak mír coby “hráz vůči expanzi bolševismu” – ze zpětného zrcátka někdy zjevně oprávněná a jasná, jindy méně nebo vůbec. Ale ze zpětného zrcátka je všechno jasné, že?

Základní otázka zní: jak bránit násilí ve světě? Jak zabránit militantním otesánkům, aby si hladově nezačali ukusovat ve svém sousedství, území po území, stát po státu? Jestli si někdo myslí, že lze bránit násilí BEZ použití násilí, ať si prosím nafackuje a sleze z hrušky na zem. (Tohle jistě nevyvrací důležitost diplomacie a jiných mírových prostředků, pochopitelně, a diplomacie taky koná). Násilníka ale bez násilí obvykle zastavit nelze, a i policajti nemají zbraně na okrasu. Pokud se někdo rozhořčuje, že ten kdo se snaží zastavit násilí, se sám dopouští násilí (včetně nevinných obětí a ničení, bohužel), by si měl uvědomit, že to jinak nejde. Násilník se nebojí ničeho jiného, než že sám dostane po hubě, a někdy ani toho ne – takže je nutné, aby po hubě opravdu dostal.

Takže on ten světový četník má docela smysl. Způsobí utrpení – viz ten padesátiletý Pax Americana – ale věřím, že zabrání desateronásobnému. Je schopný držet autokraty a šílence, kteří budou růst a množit, co svět světem bude, přiměřeně na uzdě. Jsem přesvědčený, že po této válce se úvahy o světovém četníkovi (ať je to kdokoli, země nebo uskupení) a o pravidlech jeho působení – protože dnes, kdyby opravdu fungoval, ukončí válku v Rusku do týdne do jejího vypuknutí – opět dostanou na jednací stoly.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.