Jen jedenkrát jsem cítil takto velké zhnusení a znechucení nad českou politikou, velkou většinou populace i nemalou částí médií. Bylo to v době uprchlické krize z Blízkého východu v roce 2015. Účinný koktejl běžného strachu z neznámého, dokonalé dezinformační mašinérie postavené na nejsilnější emoci, tedy strachu doplnily ingredience obrovské politické zbabělosti takřka všech politických sil té doby, krotkost médií obávajících se čtenářské nepřízně. Protřepat, zamíchat: výsledkem bylo soutěžení v tom, kdo použije silnější slova v odmítání uprchlíků, vrcholících ve neslavném „Ani jednoho!“, ani sirotka, ani dítě, ani ženu. A skoro nikdo se proti tomu nepostavil.
Vím, že se dnes za tyto postoje mnoho lidí stydí. Nemyslím, vím to, hovořil jsem s nimi – jsou to ostatně i moji příbuzní a známí. Vědí, že je ovládl strach, který se na ně valil ze všech směrů, a neobjevil se „jediný statečný“, kdo by řekl – lidi, neblázněte, uprchlíci, vítejte! Dnes už smýšlejí jinak, alespoň trochu jinak.
Nechci se k tomu vracet a píši to jen proto, že máme nyní možnost – možná jedinou, která nám bude za dlouhou dobu dána – složit reparát.
Je to pro Českou republiku příležitost století
Do České republiky přichází možná až půl miliónu Ukrajinců, prchajících přes válkou, kterou nyní sledujeme v přímém přenosu, v obrazech a videích, které jsou tak bolestné, že raději zavíráme oči. Dezinformační příšery vřeští i nyní ze všech sil, ale jejich efekt je malinký: velká většina obyvatel dobře vnímá co se děje, chce pomoci a pomáhá jak může. Financemi, materiálně i prací. Příkladem jde dokonce i stát, což je docela velký kontrast proti předchozím vládám, které spíše hrály na temnější struny sobectví a lhostejnosti. Je hned vidět, jak to funguje. I když tradičně není česká společnost vůči státu naladěna zrovna vlídně, příklady táhnou. Přesto jsme teprve na začátku.
Je důležité a zásadní, že pomáháme těm, kteří utíkají před hrůzami. I nám bylo několikrát v dějinách pomáháno, a šlo mimochodem o docela podobné počty jako nyní (půl miliónu Čechoslováků v letech 1948-1989). Pomoc jsme dostali, pomoc nyní dáváme. A i když se trochu obávám, že současná obrovská vlna soucitu opadne, přesto věřím, že většina české společnosti bude chápat, že pomáhat musíme, i když nás to bude stát nemalé výdaje, nepohodlí a spoustu práce. I když v tomto procesu dočasně a maličko zchudneme.
Současně je totiž příliv uprchlíků z Ukrajiny pro zemi šancí – doslova příležitostí století. Prchají dnes lidé z měst (ta jsou nejvíce ohrožena šíleným destrukčním násilím ruských vojsk, lidé všech kvalifikací, zkušeností a kompetencí. Od pomocných sil až po špičkové vědkyně. Prchají lidé povětšinou velmi pracovití a skromní: však víme, Ukrajinci nám zde pomáhají desítky let. A jak dosvědčují zkušenosti, první věc na kterou se dospělí uprchlíci ptají, je práce.
Vzájemný prospěch
Česká republika má dlouhodobý deficit pracovních sil: už skoro deset let jsme „tři sta tisíc v minusu“. Co je horší, tento deficit má tendenci se jen zhoršovat. Rok co rok mizí z českého pracovního trhu 30 000 lidí: to je rozdíl mezi počtem úmrtí a počtem osob vstupujících do produktivního věku. (Vlivem „stromu života“ bude toto číslo kolísat, ale deficitní bude dlouhodobě. Nyní je ve věkové kohortě dvacetiletých 93 000 osob, v důchodovém věku 65 let je 137 000 osob).
A to ještě není vše: v průzkumech očekávání náboru pracovních sil čeští zaměstnavatelé v součtu potřebují rok co rok dalších 25 000 osob navíc (!). Sčítejme a odčítejme – dojdeme k tomu, že za patnáct let může na pracovním trhu chybět až milión lidí. (Fakticky chybět „nebudou“, protože firmy nemohou žít trvale s takovým deficitem, budou stěhovat svoji výrobu pryč či hledat jiné cesty – ale pokud by pracovní síly „přirůstaly“, zaměstnavatelé by pro ně místo měli).
Budu ještě chvilku pokračovat v suchých číslech. 300 000 osob je zhruba šest procent celkové pracovní síly u nás; zjednodušeně odhadněme, že nenaplněná pracovní místa se rovnají „nenaplněnému HDP“, tedy nějakým 360 miliardám Kč, což by současně znamenalo asi 150 miliard Kč v příjmu státního rozpočtu NAVÍC, rok co rok. (Jsou s tím ovšem spojeny i náklady, ale součet je silně plusový).
Na přílivu pracovní síly vydělají úplně všichni – a nemyslím to slovo „vydělají“ jen v rozměru finančního zisku. Dnes až zoufale chybí lidé v sociálních službách: ti, kteří se starají o naše seniorní spoluobčany, o dlouhodobě nemocné. Chybějí až tak tragicky, že není možné kvalitu těchto služeb udržet – tohle není povolání, kde lidi nahradí „roboti“. Chybějí ve zdravotnictví: lékaři i sestry. I zde vlivem nedostatku, permanentního přepracování a stresů klesá kvalita. Chybějí v jakýchkoli dalších pomocných pracech; chybějí v zemědělství, takže se méně sklidí nebo není možné dělat náročnější zemědělskou produkci a potravinářskou výrobu. Chybějí ve stavebnictví, takže se nestaví. Ale chybějí i ve špičkově kvalifikovaných oborech. Tento deficit dopadá na celou společnost, na všechny občany, ať jsou chudí nebo bohatí, staří nebo mladí.
Tohle není „příliv levné pracovní síly“, ze které budou těžit velcí podnikatelé – to je pečovatelka, která bude pomáhat vaší babičce, a zdravotní sestra, která zachrání zdraví vám.
Uprchlíci, vítejte. Pomůžeme vám a potřebujeme vás.