Milostivé léto přišlo jako dar shůry
Pro mě největší radost. My neodpouštíme moc rádi. Jako kdyby mělo být základem správného fungování společnosti to, že kdo udělá chybu, musí za ni pykat. Já jsem nedostal nic zadarmo, tak proč bys měl ty. “Něbuďtě slušnej”, říkal Babiš a lidé se smáli. A najednou se podařilo – ani pořádně nevím jak – že zákon prošel a platí. Hlavní zásluhu má (alespoň jak to vnímám) lidovecký poslanec Marek Výborný, spoluautorem je jeho kolega z ANO Patrik Nacher.
Vlastně zde ani nejde o odpuštění ve smyslu původního, biblického milostivého léta, kdy se skutečně odpouštěly dluhy a propouštěli lidé z otroctví. U nás se dluh – tedy ten původní, čili “jistina” – neodpouští. Dlužníci mají možnosti ji zaplatit a současně se zbavit poplatků a penále, které ve stovkách tisíc případů narostly na částky dramaticky převyšující dluh samotný. A navíc neplatí milostivé léto neplatí u všech dluhů, jen u těch, které se týkají státních podniků, úřadů a institucí. Je ale pravda (což je další skvělá zpráva), že se k tomu připojily i někteří soukromí věřitelé, typicky některé banky. Ne ale všichni a všechny.
Urputné touhy poukazovat na to, že to “není spravedlivé”, protože jiní dlužníci zaplatili i příslušenství, netýká se to všech, chudáci exekutoři musí taky z něčeho žít, míří všechny mimo mísu. Milostivé léto je akt odpuštění, akt milosrdenství. Schopnost odpustit patří k lidsky se chovajícímu státu stejně jako zločin a trest.
Uvědomme si navíc, že stovky tisíc lidí jsou potrestány už samotnou exekucí víc než dost. Trestem je zabavení majetku a jeho rychlý rozprodej pod cenou. Trestem je uvržení na dlouhé roky do jakéhosi “neživota”, kdy není možné nic pořádného vlastnit ani mít dobré zaměstnání, jelikož z něj většina částky okamžitě putuje na účet exekutora. Typicky právě na ono obludně nafouklé “příslušenství”. Každý, kdo se ocitl i krátce v exekuci již byl potrestán.
Díky za milostivé léto – jen bych se “přimluvil”, aby bylo prodlouženo a více propagováno. Pro mnoho dlužníků (postupně “očesávaných” exekutorem o cokoli nad minimum) je obtížné sehnat peníze i na jistinu, tříměsíční lhůta je krátká, postup oddlužení není úplně jednoduchý a bez překážek.
Solidarita a pomoc po tornádu byla neuvěřitelná
Téměř přesně před pěti měsíci udeřilo na Jižní Moravu tornádo, jaké u nás nikdo nepamatuje. V pásu širokém asi půl kilometru a dlouhém dvacet kilometrů zničilo, co se mu dostalo do cesty – nezvyklou a málo pravděpodobnou, bohužel nešťastnou shodou náhod přešlo skrz čtyři obce a dvě části města Hodonín.
“Zázrakem” samozřejmě nemyslím tornádo samotné, ale to, co následovalo. Vlna solidarity, vyjádřená jednak naprosto nebývale velkou sbírkou občanů, tak nebývale početnou a silnou vlnou lidské dobrovolnické pomoci ukazuje, že nejsme bez citu a umíme pomáhat ve velkém. Pro srovnání, tradiční tříkrálová sbírka, která je označována za největší v zemi vůbec, vybere okolo 130 mil. Kč. Po ničivém tornádu se občané země složili na částku skoro desetkrát vyšší. A právě tak počty dobrovolníků ochotných okamžitě odcestovat, či případně pomoci jakkoli jinak materiálně nebo technicky obsáhly tisíce osob. Troufám si říci, že kdyby vůbec bylo možné je absorbovat (byly z kapacitních důvodů odmítány), sešly by se řádově větší počty lidí i dalších forem nefinanční pomoci.
Vím, že počítat míru dobrého skutku množstvím peněz či lidí vypadá až příliš kupecky a přízemně. Zde to ale má smysl, protože ukazuje, jak obrovská vlna solidarity se zvedla. To, že zde je část lidí, kteří pravidelně darují na dobrou věc či “zvednou zadek”, kdykoli je něco potřeba. Neptají se proč a komu, je známé; nyní se ale ukázalo, že soucit a solidarita se u nás vyskytuje v opravdu velké míře. Pozitivní a krásná zpráva zejména do budoucna, kdy bude hodně potřeba zacelovat příkopy a uzavírat rány, které se ve společnosti nacházejí.
Konec agentů Ruska v Čechách
I poslední věc je zázračná, i v ní přišlo cosi shůry jako blesk z čistého nebe. Dílem svým diletanstvím, dílem dobrou prací zpravodajských služeb bylo odhaleno, že výbuch ve Vrběticích (který se neobešel bez dvou lidských obětí) mělo na svědomí Rusko v aktu státního terorismu.
Dovolím si až velkohubě prohlásit, že následovala největší geopolitická porážka Ruska ve středoevropském prostoru za posledních třicet let. Ruský režim přišel během pár týdnů o moc a vliv, který si zde budoval desítky let. Zní to až krutě, ale pro zpravodajce, kteří v nerovném souboji zápolili s hnízdem ruských špiónů v Praze, to byl dar z nebes – tento čin poskytl diplomaticky nezpochybnitelný důvod a právo vypovědět ze země stovky lidí, kteří pracovali proti naší zemi. To, že ruská ambasáda v Praze je velkou špiónskou základnou, věděl každý kdo se okolo bezpečnostních služeb jen trochu ometá. Ale “jen tak” nebylo možné tuhle obří základnu zrušit.
Nedosti na tom. Rusko – doufám že definitivně – přišlo o dostavbu jaderné elektrárny státní firmou Rosatom, což by nás uvrhlo do obří závislosti na této zemi na mnoho desítek let dopředu. Dukovany přitom byly – v naprostém tichu a bez vědomí veřejnosti (!) – Rosatomu zcela ušity na míru. Zakázka byla nadesignována tak, aby pro každého dalšího uchazeče byla podstatně dražší, než musí být, a aby to tak bylo možné Rusům přiklepnout, protože by přece “zvítězili v řádném výběrovém řízení”. Toto je minulostí, doufám že nezvratně. A konečně, poškození pověsti Putinova režimu – naprosto oprávněné vzhledem k tomu co provedl – znamená, že v jakýchkoli dalších vztazích bude nejen naše země velmi obezřetná.
Jaký byl vlastně minulý rok? Asi jej kvůli Covidu a dalším nepříjemnostem, jako je eskalující inflace a neslýchaný vzrůst cen energií nemáme zapsaný moc příznivě. Připomeňme si ale, že se v něm vyskytlo pár malých zázraků.