Tento rok bude divný. Je ale i spousta důvodů k optimismu

Nekončící pandemie, vystřelující inflace, rekordní rozpočtové schodky, zblázněné ceny energie. Ve výrobě chybí pomalu všechno, od čipů až po papír. K tomu ještě hrozba vojenského konfliktu na evropském kontinentu. A to jsem raději vynechal letité problémy, jako je pokračující klimatická změna, už klapající důchodová past, dlouhodobě neřešená reforma zdravotnictví, školství, ekonomika stále převážně těžkotonážní. Co ještě může nastat, aby to bylo horší? Je snad nějaký důvod k optimismu?

Komentář byl též publikován 28. prosince v Hospodářských novinách

Je. Základním faktorem je dobře šlapající světová ekonomika. Je vlastně až k nevíře, jak malé stopy zanechala doba covidová: letošní celosvětový růst je odhadován na 5,6 procenta, příští na 4,5 procenta, pro eurozónu nepatrně méně. Ve vyspělém světě je setrvale nízká nezaměstnanost, poptávka je silná, podnikatelská důvěra velmi slušná, a vývoj je navíc rovnoměrný. Nemáme zde žádnou velkou ekonomiku, která by se zjevně řítila do zásadní krize. Osud české ekonomiky je svázán s tou světovou (evropskou zejména); daří-li se jí, daří se i nám – a naopak. Skoro bych řekl, že tohle nemůže pokazit ani nejhorší vládní diletantismus. A naopak, ani skvělá vláda v době velké ekonomické krize nic moc nezmůže.

Co dluh? Co ceny energií?

Možná mě za to leckdo prokleje, ale i zde zůstávám divně optimistický. Inflace je extrémní, ale takto vysoká (sedm až osm procent) by měla být jen pár měsíců, roční pak bude někde kolem čtyř až pěti procent. Což je hodně, ale je to cena, kterou prostě musíme zaplatit, něco jsme za to totiž dostali. Nejsilnějším důvodem k inflaci, tedy jejím spouštěčem, je nalití několika set miliard peněz do ekonomiky. Byly to „helikoptérové peníze“, které se v důsledku dostaly téměř ke každému z nás. Inflace z nich následně něco ukrojí. Dostali jsme oběd zdarma a teď za něj přišel účet.

Ceny energií (též železa a oceli, mědi, papíru i některých potravin) jsou složitějším příběhem. Ten začal už dávno – deset i více let se ceny komodit téměř nepohnuly. Letos to „ruplo“, bohužel šokově. Velmi specifický případ růstu cen energií je zase dán souběhem více věcí: špatným odhadem poptávky v Číně, následnými geopoliticko-vyděračskými tahy i vlivem poptávky průmyslu. Chápu, že spotřebitele moc nezajímají příčiny, takže snad mohu uklidnit vjednom: i tohle odezní. Ceny samozřejmě nespadnou na loňskou úroveň, ale uklidní se na vyšší hladině.

Státní dluh je historka truchlivá, ale ne hororová. Třistamiliardová sekera je strukturální. To znamená, že je vetknuta v zákonech, a pokud by ji vláda chtěla hodně snížit, musela by říct toto: „Zákony, kterými vám naši předchůdci jakoby trvale, nárokově něco dali, rušíme. Na co jste si zvykli, bereme.“ Toto Fialova vláda neudělá, možná jen nepatrné krůčky. Strukturální schodek bude pokračovat a vláda bude doufat, že se z něj vymluví ekonomickým růstem. Nakonec se – smutné, ale pravdivé -zařadíme po bok západoevropských, či spíše jihoevropských zemí, které jsou slušně bohaté a prosperující, vlečou na noze obří kouli státního dluhu a na palubě se permanentně tančí. Neříkám, že si to přeji. Jen konstatuji, že to je naše pravděpodobná budoucnost.

Neobsazených pracovních míst u nás je více než před příchodem koronaviru: 350 tisíc, s měsíčním kolísáním. Jde skoro o devět procent pracovního trhu. Jenomže zde nekončíme. Další triviální demografický propočet říká, že z domácího pracovního trhu ročně mizí okolo 30 tisíc „rukou a hlav“. Aktuální prognóza MPO v programu monitorování lidských zdrojů Kompas současně hovoří o tom, že poptávka po pracovní síle ročně poroste o 40 tisíc lidí. Něco málo stávající příliv sil ze zahraničí zacelí, ale kam svištíme, je úplně jasné.

Chybějící lidé jsou i budou během příštích let největším problémem české ekonomiky vůbec. Řešení je přitom jednoduché, jen vyžaduje velkou politickou odvahu: otevřít pracovní trh, ehm, ekonomickým migrantům. Lidem, kteří u nás chtějí pracovat a my je umíme zaměstnat. Svět si z covidových zvratů odnesl jedno obří ponaučení: nelze spoléhat na to, že globální obchod funguje vždy, sám a automaticky jako příliv a odliv. Najednou se zasekl, až překvapivě snadno. Zažíváme situaci, kdy automobilka vysoutěžila tři sta (levných) subdodavatelů rozesetých všude po světě, a když najednou vypadne dodavatel motůrku do stahování oken, zastaví se kola obřího celosvětového koncernu a z bran nevyjede jediné auto. To je tvrdá lekce.

Tou ještě tvrdší je zjištění, že globalizaci lze využívat jako zbraň. Hovoří se ostatně otevřeně o pojmu weaponization. Přes 80 procent substrátu nezbytného pro výrobu stovek druhů léků produkují dvě země na světě, Čína a Indie. Postačí, když jedna z nich zavře kohoutek exportu, a najednou v obchodech nebudou běžné léky, na kterých dnes závisí miliardy lidí.

Příští rok bude začátkem megatrendu zvaného „návrat z výletu“. Firmy i státy budou hledat postupy, jak učinit alespoň velké celky typu Evropské unie výrobně soběstačné či alespoň daleko méně závislé na zboží vyráběné mimo unii. Soběstačnost se spojí se slovem bezpečnost: již nyní se hovoří o energetické bezpečnosti, přibude k tomu například farmaceutická nebo třeba i „čipová“ bezpečnost. Pokud se toto podaří, bude to obrovská výhra.

Nezastavitelné technologie

Největším hybatelem změn jsou už řadu let technologie. Současný nedostatek čipů je přece též způsobován raketově rostoucí poptávkou. Čipy budou všude, nejen v počítačích a mobilech. Technologie budou silněji promlouvat do řešení klimatické změny a vůbec otázek životního prostředí. Příští rok bude „rokem 5G“, tedy rozšíření rychlejších a výkonnějších mobilních sítí – z experimentu do hlavního proudu. Masivně se budeme setkávat s NFT, což je ale takové „letadlo na letadle“. Nejspíš vydělají jen ti, kteří přijdou velmi brzy. Jistě není novou věcí umělá inteligence (AI) a její větev strojového učení, ale je už na čase, aby začala svou raketovou dráhu.

Je divné být v této době optimistou. Všichni nás straší hrůzami a hrozbami: omikron, dluh, inflace, klima, všechno dohromady nebo cokoli jiného. Být optimistou v tak těžké době je skoro nezodpovědnost! Přesto jím jsem a věřím, že až se rok s rokem sejde, dá mi za pravdu.

Jedna odpověď

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.