Zachytil jsem úvahy, že současné probuzení do reality znamená konec („naivních západních“) představ o Green Dealu, nebo ještě silněji, že chybná, především německá politika o odklonu od uhlí a jádra s jejich dočasným nahrazením ruským plynem dokonce Rusku podržela dveře k invazi.

Co nyní? Čekají nás kroky krátké a rychlé, a pak středně i dlouhodobé.

Krátkodobé řešení

Může trvat i nízké jednotky let, snad méně – je spíš pravděpodobné, že se bude „pálit všechno co pálit jde“. Zní to hrozně, ale nevidím jinou cestu, ať se snažím jak chci. I když si představíme Rusko jako „mínus Putin“, důvěra v to, že když se obchoduje, tak se neválčí, je zničená. Dodávky možná budou, možná nebudou, možná větší, možná menší. Zásobníky v Evropě jsou stále v zahraničních (především ruských!) rukou. Možná je lze zrekvírovat, nevím. Ale o energetické stabilitě pro příští období si nechejme jenom zdát.

Současně se připravme na to, že plyn, což je jazýček na vahách cen energie, bude drahý – i násobně proti dnešku. I když očekávám (též od domácí vlády!) zásahy proti eskalující ceně plynu, což ale znamená že jej bude muset dotovat ze státního, plyn možná bude tak drahý, že bude neúnosné jej používat k topení. Řešení jsou: a) krb a dřevo, b) elektřina, c) tři svetry.

Krátkodobě – pokud možno velmi krátkodobě – budeme muset odložit stranou puntičkářské počítání uhlíkových emisí a vyrábět elektřinu ze všeho, z čeho to jde. Možností bohužel není zas tak moc. Jaderky jedou stabilně na plný (základní) výkon, tam není kde brát. (O znovuzprovoznění německých odstavených jaderek jsem už psal, ale zjevně to je komplikovanější a pracnější než se zdá – nesplňuje to požadavky na okamžité řešení). Plyn tedy ne, zbývají další fosilie: něco málo nafta/mazut (blé), no a pak uhlí. Uhlobaroni budou zažívat veselé časy, pro pár let.

(Viz přiložený obrázek: ceny energetických komodit jsou propojené, cena uhlí je momentálně na 600% proti minimu, a cca 250% oproti průměrné hodnotě za předchozí dekádu. Je to hodně, ale méně než plyn. Nicméně zde nejde ani tak o ceny, jako o dostupnost – uhlí máme vlastní, plyn ne).

A nyní k dlouhodobému řešení

Ruská krize jasně ukázala, že spoléhat se na cizí zdroje, pokud se nalézají v „divných“ státech, opravdu není možné. Může to fungovat chvilku, může to fungovat deset let, třeba i třicet let, ale jednou to rupne. Diktátoři mají evidentní tendenci k zešílení a na ropném Blízkém východě je jich taky pěkná řádka.

I když má EU (či obecně „západní svět“ – myslím že je zřetelně vidět, že se nyní opět sjednocuje a dává přednost spolupráci před sobectvím) momentálně jiné starosti, musí nad to všechno ještě pomyslet nad maximálně rychlé osamostatnění se v oblasti energetiky. Což znamená či by mělo znamenat zejména tyto kroky:

  1. Podívat se, kde je v obnovitelných zdrojích ono nízko visící ovoce. Dnes je to zcela jasně offshore wind, tedy větrníky na moři. Daří se je stavět stále větší a výkonnější: dnešní nejvýkonnější model Haliade-X točí 14 MW. Třicet těchto větrníků natočí víc než je výkon dukovanského bloku (!), a prostor je takřka nekonečný. U větru totiž extrémně škáluje výkon s velikostí turbíny: jde nahoru s třetí mocninou (!) rychlosti větru, cca kvadraticky pak s průměrem rotoru a výškou turbíny (ve větších výškách fouká více). Rychlost pokroku ve větrných turbínách je obrovská – průměrný výkon stávajících je 3 MW, s tím srovnejte 14 MW u Haliade-X (byť zatím prototypově). Na otázku, kde vzít rychle hrubé gigawatty výkonu, je tedy odpověď: vítr na moři. Menší větrná farma na moři se staví dva měsíce, velká max šest. A dá se to dělat paralelně, samozřejmě.

    Samozřejmě vítr někdy fouká a někdy méně, musí s tím jít ruku v ruce paralelní řešení. Je jich opět několik:
  2. Bateriová řešení pro ukládání nakrátko.
  3. Posilování přenosových kapacit napříč Evropou
  4. Diverzifikace umístění větrníků (ono totiž velmi zřídkakdy „vůbec nefouká nikde“, spíš je to lokální věc)
  5. Zajímavě se pak jeví ukládání přebytečné energie (které při slušném větru bude i extrémně mnoho) do výroby vodíku, který se pak spaluje, když je potřeba. Účinnost je nízká (stěžujte si u pana Carnota, špatně napsal termodynamický zákon…), zařízení je drahé, jinak už to má jen výhody. (Bezemisní, s velmi vysokou energetickou hustotou, snadný transport a dlouhodobé ukládání).
  6. Samozřejmostí je i investování do dalších energetických zdrojů. V jižních částech Evropy (např. řídce osídlené centrální Španělsko) je fotovoltaika jednoznačně životaschopným postupem, a z hlediska cykličnosti (svítí-nesvítí, fouká-nefouká) se bezvadně doplňuje právě s větrem. Pak jsou tu ještě biopaliva 2. a 3. generace (zatím ještě pořád víc sen než realita, ale zkoumejme to), a nesmíme zapomínat na hyperlokální řešení, kterým budu věnovat další odstavec.
  7. Byť je to mravenčí práce, nesmírně pomůže hyperlokální řešení na úrovni rodinného domu (či jednotlivého domu, obecně). Tedy: ani jeden dům bez fotovoltaiky na střeše, baterie ve sklepě, případně i tepelného čerpadla (tam kde to dává smysl). K tomu pak inteligentní šetření: ne si jen barák obouchat polysterenem, ale změřit tepelné mosty a cíleně je redukovat, výměnu vzduchu řízenou konvekcí a tak dále. Postupy v tomto odstavci dokáží TÉMĚŘ vynulovat potřeby vytápění a DRAMATICKY snížit potřeby dodávek elektrické energie zvenčí. Zde vidím velký a zatím nevyužitý potenciál pro „domácí úkoly“. Německo už vyhlásilo program „ani jedna veřejná budova bez fotovoltaiky na střeše“. Je tedy nutné se zeptat těch nahoře u nás: NA CO JEŠTĚ ČEKÁTE?
  8. Otázka jádra je spíš kontroverzní než významná. Já jsem (jakožto původní jaderně-tepelný inženýr) příznivec jaderné energetiky z pohledu technického řešení i (téměř) bezemisnosti provozu, problémy a rizika znám, dovedu si to vyhodnotit. První otázkou pro mě je už jen cena – ta ale v nynější situaci ztrácí něco ze své síly. Jen je potřeba vědět, že jaderná energie bude drahá – hodně drahá. A opakovat to několikrát nahlas, protože facebooková expertnost praví, že přece jaderka dává elektriku skoro zadarmo, že. Druhou otázkou pak je délka výstavby: jaderka je to nejvíc dlouhodobé řešení, které známe.

Podívejme se ještě jednou na časy zrealizovatelných řešení:

  1. Okamžité zaplátování: uhlí, nafta/mazut, dovoz zkapalněného plynu: vlastně v řádu dní
  2. Hyperlokální řešení (bod 4): dá se udělat velký pokrok za 1-2 roky
  3. Větrníky/soláry: dá se dosáhnout průlomového pokroku za 2-3 roky
  4. Jádro: 15 let a více.
  5. Green deal redukován na Energetic deal

Tohle mně mrzí moc, ale asi se nedá ani ve střednědobém výhledu mnoho dělat. Primární problém je a bude skutečně energetický – bez svícení, topení, výroby a dopravy končí civilizace. Blbé, ale je to tak. Druhotné problémy devastace planety (dle Rockstroma a jeho „devíti mezí planety“) asi půjdou stranou – ne úplně, ale do priorit číslo dvě a tři, všechno naráz se asi nedá. Tak aspoň abychom na to nezapomněli a měli to stále na radaru úvah a aspoň částečných kroků.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.