Rus, Američan a Saud těží naftu. Aneb proč se ceny energie řídí tou nejdražší nabídkou?

Dostal jsem v minulých dnech spoustu dotazů na to, proč funguje obchodování s energiemi tak blbě, že cenu určuje ta nejdražší výroba, nikoli ta nejlevnější. Nebo proč nemá každý typ výroby svoji cenu, aby to šlo nakoupit po částech a podobně. I po debatách s energetiky jsem vyplodil následující pojednání, které by to mělo snad srozumitelně osvětlovat. Mám potvrzeno, že je sice zjednodušující, ale v zásadě správné. Je na drobně odlišném příkladě těžby nafty, protože to je srozumitelnější.

  1. Saudskoarabský těžař těží ropu z písků, nejsnadněji na světě, navrtá pár metrů a už to samo teče. Těží za dvě koruny na litr. Tedy těží, přirazí si k tomu 50 % zisku, prodává za tři, uspokojuje poptávku.
  2. Poptávka po ropě stoupá, Saud nestačí těžit víc, nebo taky nechce. Je tu Rus, který má ropu na daleké Sibiři, hluboko ve zmrzlé půdě, těží podstatně dráž, za deset korun na litr. Rus netěží, protože těžit za deset a prodávat za tři je blbost. Čeká. Cena po ropě ale stoupá, Saud pořád těží za dvě a prodává za pět, osm, za deset, raduje se.
  3. Cena dosáhne patnáct korun. Rusovi se vyplatí těžit, takže spustí těžbu. Netěží moc, aby nepřesytil trh, ceny se drží na patnácti korunách, je taky spokojený, Saud je nadšený.
  4. Poptávka po ropě dále stoupá, už přestává stačit to co těží Saud a Rus.
  5. Je tu Američan, který umí těžit z břidlic, ale to je nejdražší, stojí to dvacet korun na litr. Američan netěží, ale poptávka nestačí, cena stoupá, leze ke třiceti korunám. Američan začíná těžit a prodává za těch třicet, protože už se mu to vyplatí. Za třicet ale logicky prodává i Saud, který si z toho postaví zlaté mrakodrapy, i Rus, který si z toho koupí tisíc nových tanků. A tak dále…

Situace v reálu je o něco komplikovanější: vstupují do toho dlouhodobé kontrakty, vstupují do toho různí spekulanti (ale jejich vliv je omezený), cena přepravy, možnost skladování (u nafty či plynu aspoň jakási, u elektřiny žádná). Vstupují do toho možnosti zvýšení či snížení těžby, kartelové či jiné dohody mezi těžaři/výrobci na udržení vysokých a stabilních cen, a tak dále.

V zásadě to ale ilustruje, jak funguje trh s čímkoli, kde NENÍ NÁHRADA. Dostane se na ceny nejdražšího z výrobců. Takových věcí není mnoho, ale typicky to jsou právě různé suroviny a energie. Pokud je to produkt který má nějakou náhradu (řekněme: pšenice žitem), pak se ten nejdražší producent pšenice nedostane vůbec na řadu, protože spotřebitelé odmítnou cenu nad určitou hranici a přesunou se k žitu. Elektřinu ale nahradit není čím.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.