U diskusí nad tím, jestli je nebo není dobré vyslovit nedůvěru současné vládě mně vadí argumentační nepoctivost. Diskutující se soustředí jen na jeden nebo dva aspekty (například: „Bude vládnout Zeman!“) a pominou vše ostatní, jako by to neexistovalo. Jako kdyby u návrhu rodinného domu jedna část diskutérů říkala „je to dobré, má zeď na jih, budou mít sluníčko“ a druhá „je to špatné, má zeď na sever, budou mít tmu“. Dům má čtyři zdi, pro pořádek.
Přitom u takovýchto případů je potřeba si vytvořit „balanced scorecard“, tedy seznam všech relevantních pro a proti a zkusit jim přiřadit důležitost a dopad. Nikoli počítat jen pro, nikoli počítat jen proti.
Nezapomeňme navíc, že jsou zde dvě rozhodnutí (nikoli jedno): nejen vyslovit vládě nedůvěru, ale též nečinit nic. Obě mají důsledky; není to tak, že důsledky má jen vyslovení nedůvěry. Zkusím tedy učinit pokus o seznam významných pro a proti.
1) Každá politická strana má cíl účastnit se na vládnutí. Proto jde do boje, proto vytváří program, proto získává voliče a proto od nich dostává hlas – aby vládla.
2) V okamžiku kdy politická strana či strany (které navíc tvrdě a věcně vládu kritizují za její nekompetentnost) zjistí, že vládu jeden člen z koalice opustil a tím ztratila většinu, je principiální konat. Viz bod výše. Principiální jednání považuji v politice za zásadní věc; jiné konání není politika, ale politikaření.
3) Vláda sází každý den aspoň jednu aféru a opozice, když konečně může něco dělat… neudělá nic? Jak chcete zdůvodnit nečinnost v takovéto situaci – voličům, kteří jsou na tuto vládu silně a právem naštvaní? Kouše vás do nohy vzteklý pes a vy jej odmítnete zastřelit, protože by eventuálně mohl přiběhnout ještě větší pes a pokousat i tu druhou?
4) Je samozřejmě v pořádku, že strany zvažující vyjádření nedůvěry přemýšlejí „a co nastane potom“? Zcela uznávám, že pokud by bylo naprosto zřejmé a nevyhnutelné, že pro naši zemi (!) je výsledkem nedůvěry zhoršení celkové situace a že nastanou nevratné škody, pak je to hodně na vážkách. Osobně bych i zde pro vyvolání hlasování o nedůvěře byl, ale tady jsou pro a proti už hodně vyrovnaná.
5) Pokud k hlasování dojde, jsou možné tři scénáře. První je, že se to nepodaří, protože se ukáže, že komunisti couvnou a nepřidají se, byť tak předtím slibovali. Za mě dobrý: přijdou o další bodík a v říjnu konečně vypadnou z parlamentu.
6) Druhou variantou je, že bude nadále vládnout Andrej Babiš – jenže bude vládnout v nedůvěře. Je to oslabené vládnutí. Byť lze namítnout, že zrovna on si nebude dělat hlavu toho, co je zvykem u vlády v demisi, jde o další ministry i chod celých ministerstev, rozhodování na dalších úrovních. Plus navíc by mu neměly snadno, na sílu procházet vládní návrhy zákonů – bude muset hledat více shody s opozicí. I tohle je vlastně OK.
7) Neobávám se příliš, že jej v takovém stavu bude držet prezident pod krkem – ne více než nyní. Babišovi nejde ani tak o příští čtyři měsíce (ty v pohodě oželí), ale o další čtyři roky.
8) Pokud by prezident premiéra odvolal a najmenoval svoji vládu, což je vlastně ten nejhorší možný scénář, nedomnívám se, že by to znamenalo katastrofu:
– státní pokladna je vybrakovaná, loupežníci by stejně neměli co brát- mohou začít někam dosazovat svoje lidi, ale doba čtyř měsíců je příliš krátká na nějaká zvěrstva (která by bylo možné navíc beztrestně páchat s ohledem na očekávané rozložení sil po volbách)
– „prezidentova“ vláda bude mít proti sobě celý parlament: podpoří ji maximálně komunisté, okamuristů a pár zoufalců z ČSSD. Ostatní budou proti a budou shazovat jeden vládní návrh zákonů za druhým, či případně budou rovnou přijímat zákony, které budou zdivočelá vládní opatření rušit.
A to je ten nejčernější scénář vůbec. Ano, byla by to pro příští měsíce divočina a ústavní krize, ale doba do voleb je příliš krátká na to, aby to způsobilo rozvrat.
Sečtu-li tedy plus a mínus, vychází – byť s nevelkým náskokem – že je lepší pokus o vyjádření nedůvěry učinit než nedělat nic.