Mluvím ovšem o koronaviru. Můžete si říci – vždyť už o tom víme všechno, není virus, který by byl víc pod drobnohledem než tento. Jak dlouho vydrží ve vzduchu, v kapénce, na různých předmětech, kolik „jedinců“ může být v kapénce, kolik jich je kritické množství – všechno. Ale pojďte prosím uvažovat se mnou.
Hovoří se o druhé vlně, třetí vlně, restrikce-uvolňování, kladivo-taneček. Není to přijatelné a mělo by se na věc jít jinak.
Známe Paretovo pravidlo, které říká 80-20. Věnujme se tomu, co způsobuje 80 % jevů (zde infekčního přenosu koronaviru), a zbývajících 20 % můžeme úplně zanedbat, jako kdyby neexistovaly. Výsledek je téměř stejný, jako kdybychom věnovali – obvykle neporovnatelně, řádově – více úsilí na potlačení 100% jevů.
U koronaviru to platí úplně drtivě. Jestliže v totálně rozvolněné společnosti je reprodukční číslo viru (řekněme) na hodnotě 3, pak tu máme doslova smrtící křivku (1-3-9-27-81-243 atd). Pokud ořežeme ty příčiny šíření, které se podílejí na 80 % přenosů a na zbývajících 20 % se vykašleme (tj. nebudeme jim vůbec nijak bránit), jsme na 0.6 – to znamená vymizení viru z populace během pár týdnů.
Takže se nyní ptejme, a to prosím vždy s tím, že máme na mysli 80-20, tedy “patří tento způsob šíření do 80 % případů nebo do těch 20 %”? To je totiž úplně jiná otázka než “může se virus šířit takto?”, a úplně jiná odpověď.
Patří tam přenos ne kapénkami, ale dotykem? (Dotýkám se předmětů, rukou jiného člověka, podám si ruku s B, který je nakažený, pak s C, přenesu to z A na B, a pak B na C?)
Patří tam přenos blízkým tělesným stykem, objímánm, líbáním?
Patří tam přenos dýcháním nosem? Tj. na ústech rouška, na nose ne?
Patří tam přenos ústy běžným klidným hovorem (nikoli kašláním, kýcháním, prskáním)?
Patří tam přenos smrkáním (byť do kapesníku, ale ne vše se zachytí)?
Patří tam přenos mezi dvěma (nekýchajícími, nekašlajícími) lidmi, kteří spolu tráví hodně času, například v práci, v letadle, ve vlaku, ale nemluví spolu, jen prostě “sedí a dýchají”?
Patří tam přenos z osoby která připravuje jídlo nebo nápoje, které pak někdo další v krátké době konzumuje?
Podobných otázek bychom mohli naformulovat spoustu. Správné odpovědi pak vytvoří nová pravidla sociálního styku, která lze používat, aniž dojde k narušení “žití”, včetně ekonomického chodu společnosti, která lze zavést jako standardní a dobře dodržovaná pravidla vlastně i po neomezeně dlouhou dobu.
Taková, která nepovedou k omezení aktivit (tj. ekonomiky, ale nejen jí), taková kdy se nebudeme bát dalších kol “kladiva a tanečku”, restrikcí a uvolňování. Protože obavy z toho, co přinese podzim a možné další vlny, jsou faktorem, který, která drží firmy dole, ve velké opatrnosti, s uškrcenými rozpočty, s nemožností si půjčovat a strachem investovat, neaktivitou, nedůvěrou, nerozjíždění aktivit, a která vede k propouštění. Totéž platí i o jednotlivcích – strach a přehnané reakce z nejistoty.
Hledal jsem a na tyto otázky jsem nikde nenašel odpovědi – přesto že o viru už víme hodně. Domnívám se, že příčinou je právě to, že to nikdo nebere přes Pareta, tedy že si netroufne říci “osmdesát dvacet”, dvacet zahazuju a neřeším. Protože tohle není medicínský přístup: vy nemůžete (například) v případě vážné nemoci říci, že dvacet procent pacientů zahodíte a necháte zemřít, a osmdesát procent vyléčíte. Musíte se věnovat všem a musíte čelit všem rizikům, i těm s malou pravděpodobností. Ale šíření viru má úplně jinou logiku a matematiku: stačí to dostat pod hodnotu jedna, a je vyhráno.
Důležité je též to, že si můžeme dovolit i slušnou míru nejistoty. Nejsme v exaktním prostoru, přesně říci 80-20 nelze. Ale i docela velký pravděpodobnostní rozptyl (desítky procent nahoru-dolů) postačí, abychom se udrželi v bezpečném pásmu.
Je potřeba toto říci jasně a nahlas. Není možné přistoupit na to, že budou další vlny restrikcí a uvolňování pod vládou prymulů, kteří se radostně chopí kormidla a budou vyhlašovat zákazy a pak je zase slavnostně o měsíc odvolávat. Obávám se, že přesně na to se chystají, když hovoří o tom, že “přijdou další vlny”, ostatně to i přímo (o dalších restrikcích) říkají.
Není přijatelné – ve všech ohledech, ekonomických, společenských – přijímat zase další přísná opatření na omezení práce, života, vzdělávání, všech dalších aktivit, a pak je zase uvolňovat, a zase omezovat, a zase uvolňovat. To už nepůjde unést, ani společensky, ani ekonomicky. To co možné je, jsou restrikce jednak velmi lokální (tj. intenzivně testujeme, zjišťujeme ohniska a okamžitě zakročujeme), jednak neinvazivní, takové které neničí společnost – například sociální distanc, i ty roušky po létě zase sneseme. Ale k tomu, abychom věděli, co přesně a jak použít, jak nalézt opatření „minimální, ale dostačující“, potřebujeme mít víc informací a odvahu použít Paretovo pravidlo.