- Způsob reagování vlády (tj. Babiše) byl nepřekvapivý a opakoval posté stejný vzorec. V situaci, kdy Babiš není jistý co má dle kritérií politického marketingu udělat (jiná kritéria pochopitelně nemá) otálí s jasnou odpovědí a strká před sebe další lidi ať to vezmou na sebe. Tak to bylo s poskytnutím útočiště spolupracovníkům našich vojáků – nevěděl, jestli to jeho voličstvo vezme jako import džihádistů nebo jako hanebnou zradu na těch kteří nám pomáhali a nereagoval.
Až přišla silná reakce veřejnost, nechal si zmapovat hlas na sociálních sítí včetně toho, že „principiální“ Okamurův postoj nebyl tentokrát oceněn dokonce ani jeho příznivci (!), okamžitě otočil korouhvičku a začal tam posílat jedno letadlo za druhým.
A znovu musím opakovat, že je děsivé a ostudné, že nám může vládnout takovýto naprosto bezpáteřný, bezhodnotový, zbabělý, amorální člověk. To je pro mě ještě horší než jeho odborná nekvalita a manažerské diletanství, a všichni co jsou s ním v této partě, by si měli uvědomit, že to padá úplně stejně i na ně. Na „taková byla doba“ a „jenom jsem plnil příkazy šéfa“ jim nikdo nenaletí. Vědí do čeho šli a jsou tam dobrovolně. - Jen na okraj si dovoluji poznamenat, že všechny soudy hlásající, jak se vše v zemi vrátí ke starému (tj. k vládě Tálibánu 1996-2001) mně přijdou jako zatím nevyargumentované a spíš emotivní. Nikdy se nevstupuje do stejné řeky. 20 let je dlouhá doba a změnila se země (přece jen zde byla vystavěna docela silná infrastruktura – zdroje citují 14 000 infrastrukturních projektů, zhruba polovina z peněz „kolik nás stál Afghánistán“ šlo právě do výstavby, nikoli „na armádu“).
Země – především velká města – se přece jen za těch dvacet let posunula, i ekonomika země rapidně vzrostla (dle World Bank o 500% za posledních dvacet let), trojnásobně vzrostla gramotnost žen atd. Je to jiná země než za předchozí vlády Tálibánu a tiše doufám, že i když si o tálibech opravdu iluze nedělám, tak že se k předchozímu středověku fakt nevrátí. - Afghánská lekce je pro vyspělý svět dost krutá a měla by vést k znovu-definování postojů v těchto situacích. Tedy, například:
- máme se i nadále pokoušet o „vývoz demokracie“, tedy usilovat o demokratizaci dosud nedemokratických států a pokud ano, jak přesně?
- jaké jsou nepřekročitelné hranice nepřijatelnosti jiných režimů a co z toho vyplývá například v možné ekonomické spolupráci s nimi?
V tomto soudím, že na první otázku je odpověď ano: jistě se nemusíme stydět sdělovat okolnímu světu sdělovat a ukazovat na příkladech, v čem je demokratické zřízení dobré. Jistě k tomu můžeme přidat měkké nástroje, jako je například kulturní a ekonomická spolupráce: to že země s vysokou úrovní demokracie mají vzájemně prospěšné vztahy bez dalších bariér, zatímco pro další země to (odstupňovaně) neplatí, považuju za správné.
Nepřekročitelnou hranicí pak vnímám takový rys jiného režimu, který je v zásadním rozporu s základními lidskými právy a svobodami, „Listina“ v tomto dává dobrou odpověď a je pro mě vlastně vyšším imperativem než „demokratičnost“ režimu. Červená linie odděluje země, se kterými demokratický svět spolupracuje od těch, se kterými tak vědomě nečiní. A měl by to takto stavět bez výjimek, protože pokud to pro někoho platí a jiného ne, ztrácí morální autoritu (a pak mu zbudou už jenom ty bombardéry, což je docela smutný stav).
Mám na mysli například vztah k Saudské Arábii, která například (ale nejen) pošlapáváním práv žen neměla být nikdy mezi těmi, „se kterými se bavíme“ a Čína se přinejmenším za svoje chování k Ujgurům, za likvidaci demokratického Hong-Kongu (přičemž se smluvně zavázala k opaku), právě tak jako Rusko za veškeré hanebnosti Putinova režimu měly na tomto seznamu ocitnout také. Obávám se nicméně, že „it’s the economy, stupid“ opět získá navrch.