Mnoho uhlíku pro nic? Klimatický summit přinesl jen málo

„Světoví lídři se sjeli v Glasgow, pronesli proslovy, naslibovali, vyfotili se a odjeli domů.“ S trochou zlomyslnosti lze říct, že tato věta je platná i pro kongres před šesti lety v Paříži, devíti v Dauhá nebo jedenácti v Kodani. Stalo se vůbec něco, tedy kromě těch slibů? Měřeno nejdůležitějším tvrdým ukazatelem, tedy výskytem CO2 v atmosféře, lidstvo prohrává. Číslo stále roste a růst bohužel ani zřetelně nezpomaluje. K čemu tedy tyto slety jsou?

Komentář byl též publikován 16. listopadu v Hospodářských novinách

Největší úkol, který kdy před lidstvem stál

Poprvé v historii stojí celá lidská civilizace před úkolem tohoto rozměru, závažnosti a časového tlaku. Problém nikoho nevynechává, dopad je obrovský a hrozí nevratné body zlomu. Summity, které při pohledu z výšky vypadají jako “mnoho povyku pro nic”, toto bohužel ilustrují: lidstvo stojí před výzvou, která je na samotné hranici jeho technických, finančních, personálních a vlastně i politických schopností. Pokroky od summitu k summitu – konají se každoročně, ne vždy ale ve vrcholné sestavě – jsou. Nejsou ohromující, ale nejsou zanedbatelné.

Jak jde čas, zpřesňují se klimatické modely a většinou docházejí k závěru, že situace je horší, než se myslelo. Klimatická změna má tendenci zrychlovat podobně, jako koule valící se ze svahu. Urgentním požadavkem je tedy zrychlení již přijatých opatření, např. dosažení neutrality dříve, než zněly předchozí závazky, rychlejší odchod od uhlí a podobně. Proti tomu ale stojí realita. Při současném přístupu nejsme schopní splnit ani ty předchozí, měkčí cíle, a navíc k opatřením není souhlas všech důležitých zemí planety.

Co hlavního přinesl Glasgow?

Přesto však summit přinesl konkrétní a jasné závazky s obřím dopadem. Za nejdůležitější považuji závazek obřích finančních institucí (typicky investičních bank a pojišťoven) nasměrovat tok financí prioritně na naplňování klimatických cílů, a naopak upozadění až stopnutí peněz do oblastí, které jdou proti klimatické změně. Byť to nemusí být zřetelné z pohledu České republiky, peníze opravdu hýbou vším. Světová ekonomika jede na dluh a utnutí financování znamená často konec byznysu samotného. Opatření pro klimatickou změnu budou extrémně drahá a závazek je financovat znamená, v opačném gardu, umožnění, aby se vůbec něco stalo. Je samozřejmé, že tyto finanční instituce to nedělají pro modré oči planety. Vnímají to jako dobrý byznys, počítají v řadě případů se zárukami či kofinancováním z veřejných peněz a podobně.

(Neznamená to pochopitelně že ve financích je vše růžové: do špinavé energetiky stále tečou miliardy, a kdosi spočítal, že na tento summit se akreditovalo celkem 503 lobbistů tradiční, fosilní ekonomiky. Dinosauři se nevzdávají bez boje).

Druhým nejdůležitějším závazkem je konec uhlí. Na rozdíl od předchozích vágních slibů přišlo 18 zemí (včetně velkých těžařů jako je Polsko) s daty ukončení těžby uhlí a odstavení uhelek. Opět, je to cosi hmatatelného, ale není to dost. Někteří největší uhelníci se k aktivitě nepřipojili, byť individuálně též ohlašují, že uhelná energetika skončí.

Konference též přinesla závazky stovky zemí (reprezentujících dvě třetiny světové ekonomiky, a tedy i odpovídající část emisí) dosažení klimatické neutrality. To zní působivě. Nezapomeňme ale, že se jedná o velmi vzdálené sliby, umístěné někam do let 2060 až 2070. A přiznejme si, že z úst politiků, jejichž horizontem je konec aktuálního volebního období, to nezní příliš přesvědčivě. Slibují totiž něco, co stejně nebudou sami realizovat. Zajímavější jsou nicméně krátkodobé cíle týkají se metanu (je dobře, že se konečně i na nejvyšších úrovních začal metan brát jako skleníkový plyn vážně) a konec odlesňování – zde vidíme závazky v dohledné budoucnosti, cílené na rok 2030.

Drobná práce, ale je jí spousta

Boj proti klimatické změně si lze představit jako obrácené řečiště. Tak jako velkou řeku tvoří postupně desítky a stovky malých potůčků a přítoků, i klimatická změna má stovky příčin. Pokud chceme “obrátit tok řeky”, musíme brát potůček po potůčku. Klimatickou změnu neobrátí jedno jediné velké opatření, ale tisíc malých. Každý přispěje částečkou, zlomečkem procenta, ale účinky se sčítají. Klimatický summit v tomto přinesl desítky drobnějších, ale ne malých aktivit, především ve formě fondů či finančních injekcí ze strany států, filantropů i institucí určených přímo na boj proti klimatické změně. Je to pořád málo – jsou to miliardy, potřebujeme bilióny – ale je to aspoň něco.

… nebo je to selhání?

Mnoho hlasů ovšem tvrdí, že Glasgow přinesl příliš málo. Greta Thunberg hovoří rovnou o selhání, silně varovná slova pronášel Barack Obama: příliš málo, příliš pomalu. Má pravdu. Vyslovené sliby nejspíše zdaleka nepostačí ke splnění klimatických cílů (zastavení oteplení na +1.5 C) a horší je, že si nejsme jistí, zda nejde bohužel jenom o sliby, ze kterých se státy budou zkoušet spíše vykroutit, porůznu je obejít či změkčit. (Ostatně vidíme to dobře i u nás).

Kdo má tedy pravdu? Možná přisuzujeme politikům až příliš velkou moc. Je totiž vždy limitovaná celospolečenským konsensem. Chcete zarazit klimatickou změnu? Chceme. Ale výrazně při tom celá země, i vy všichni, zchudnete – chcete stále? No, to nejspíš ne… Zde je zakopaný pes. Má-li se klimatická změna opravdu zarazit, budou potřeba investice, které celý současný Green Deal přesáhnou možná desateronásobně. Znamená to zvýšení výdajů státu, zvýšení daní a zadlužení. Současně a spolu s tímto bude nezbytné zdražení všeho, co je klimaticky negativní – energie, doprava, potraviny, prakticky veškerá výroba. Dopad bude především na chudší vrstvy obyvatelstva, který může být až tak devastující, že bude vyžadovat sociální protiopatření, tedy opět investice, opět zvyšování daní (střední a vyšší třídě), opět zadlužování. Obávám se, že k tomuto dnes není síla, vůle, odvaha.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.