Trochu drzé, ale co naděláte. Rozeberme si to.
1) Dvě ruské ofenzívy
V té první Rusko uspělo i neuspělo. Utrpělo obrovské ztráty u Kyjeva, odkud se nakonec muselo stáhnout (nebylo už schopné se ani kloudně držet, ruští vojáci se jen zakopávali a na hlavu jim padaly střely). V jednu chvíli skoro obklíčili Sumy (250 000 obyvatel) a Žitomir (260 000 obyvatel). Už jsou pryč, tato města i celé oblasti v bezpečí.
Vedle toho ale obsadilo docela velký pás na jihu od Krymu, větší město Cherson (280 000 obyvatel), prakticky srovnalo se zemí Mariupol (440 000). K tomu ještě drží nemalý flek na severovýchodě (bez velkých měst).
Situaci po první ofenzívě a stažení ze severu ukazuje zhruba první obrázek. Nemusí být kvůli „fog of war“ zcela přesný, je tam dost sporných území.
Po nečekaně krátkém „odpočinku a přeskupení“ soustředilo Rusko zbývající vojsko zejména na oné „donbaské“ části fronty, a podívejme se, čeho po třech týdnech vytrvalého bušení dosáhlo (obrázek č. 2). Srovnejte tedy první a druhý obrázek. I přes desítky útoků se neposunuli z oblastí „DNR/LNR“: pravděpodobně velmi silné linie ukrajinské obrany. Trochu zkonsolidovali území mezi Charkovem a Izjujem, ale vlastně i tam jsou územní zisky nepatrné. Dole nic (ta šrafovaná území asi nebyla bráněná, spíš prostě „dříve neobsazené prázdno“).
Třetí týden „druhé ofenzívy“ už je ve znamení prakticky zastavených bojů. Úplně stejně jako u té první: dva týdny bušení, pak zastavení, pak už jenom zakopání se, pak ústup. Lze tedy konstatovat, že na rozdíl od té první skončila druhá ofenzíva KOLOSÁLNÍM neúspěchem. Nezískali nic. Poté, co Rusko signalizovalo útok na Donbas (jako hlavní vojenský cíl – jeho celé obsazení), podnikali jakési nekoordinované útoky a pořád se čekalo kdy začne ta ofenzíva. Dnes už víme, že jsme ji nejspíš „propásli“. Už byla – ty různé sledy nahodilých útoků, to byla ta slavná ofenzíva.
Rusko jistě má pořád ještě síly někde něco zkoušet a bude to zkoušet, ale dovolím si věštit, že „třetí ofenzíva“, nebo jak to vůbec nazývat, bude ještě bezvýslednější.
2) Jak se mění ruské ztráty
Toto je rovněž důležitý faktor, a je potřeba sledovat trendy. Na začátku přicházelo Rusko o obrovské množství mobilní obrněné techniky, zejména svými „bláznivými konvoji“, které nejspíš vejdou do dějin válčení jako odstrašující příklady. Pak už v tomto ubralo (takže tyto typy ztrát se zmenšily) a volilo taktiku masivního dělostřeleckého ostřelování s tím, že vlastně znemožní obráncům v takto ostřelované oblasti vůbec přebývat, a pak ji obsadí.
Jenomže, jak ukazují mapky i další fakta, míjí se to výsledkem. Pokračují ztráty jak mobilní obrněné techniky (tanky, APC atd), byť ve zmenšené míře, tak na druhé straně se prudce zvyšují ztráty dělostřeleckých baterií. Toto považuju za PODSTATNÝ faktor této části války: postupně Rusko přijde i o tuto část výzbroje či ji citelně oslabí (hovoří se o tom, že jim dochází munice – bodejť, když den za dnem jen nazdařbůh, nepřesně, s velkým rozptylem pálí „někam směrem k nepříteli“, na velmi široké frontě). Statistiky ukazují, že mohli přijít už o 20 % kapacity dělostřelectva – to není málo.
3) Protiútoky a zásahy v hloubi ruské obrany
Poslední dny přinesly nečekané události, které podle mého také hovoří o obratu ve válce. Ukrajině se podařilo trefit a podle všeho dramaticky doničit dvě velká velitelská stanoviště, možná i celých armád – jedno u Chersonu a jedno někde u Izjumu. V obou případech to odnesly asi až desítky vyšších velících důstojníků. Schopnost toto detekovat a zasahovat představuje cosi mimořádného; Rusové jsou pověstní centralizací svého vedení, takže tohle jsou opravdu zásahy do centrálního nervového systému.
Vedle toho pak najednou vybuchují velké sklady (munice, palivo) hluboko v ruském zázemí, jsou ničeny infrastrukturní uzly. Obojí bylo před pár dny vlastně nemyslitelné a obojí zásadně omezuje schopnost Ruska efektivně válčit, včetně přesunů a zásobování. Jsem přesvědčený, že obojího bude přibývat.
4) Historie se opakuje
Pokud sečtu výše uvedené, troufnu si drze předpovědět, že tak jako první ofenzívu následovalo první stažení se, bude se odehrávat něco podobného i nyní. Stále častější protiofenzívy, přechod Rusů do defenzívy, zakopání se a stahování se. (Nevylučuje se to s tím, že Rusové opět zkusí někde prorazit, např. dole na Krivoj Rog, s částečnými úspěchy, pokud tam nashromáždí techniku). Jejich útoky ale budou slábnout, protiofenzíva Ukrajiny sílit.
Trochu toto připomíná ruské bojiště v druhé světové válce. První obří nacistická ofenzíva došla až k Moskvě – zisky území, velké ztráty armády. Pak ještě měli zbytky sil provést druhou na jihu, malé zisky území, obří ztráty armády. A pak už definitivní obrat a ústup. Armádní taktici ale toto popisují jako typické: pokud útok nedosáhne svého cíle, vyčerpá se, zastaví se a pak couvá.
5) Z podřadných zbraní k vysoce superiorním
Nic z tohoto by ale nebylo rozhodujícím bodem obratu, protože samozřejmě i ukrajinská armáda (početně i technikou menší) je ničena a vyčerpávána – takže by nejspíš došlo k nějakému patu, nevýhodnému ovšem pro Ukrajinu (protože na jejím území, dále ničeném a znásilňovaném).
Okamžikem obratu ale dle mého jsou a teprve hlavně budou masivní dodávky zbraní, které jsou (což je hlavní) technicky vysoce nadřazené těm ruským. V první fázi vlastně bojovaly cca o generaci lepší ruské zbraně proti o generaci horším ukrajinským – přesto vidíme výsledek (morálka, výcvik, velení, výhoda obranné války atd). Poté, co Západ začal vyzbrojovat Ukrajinu nejen „Javeliny“, ale nejlepší těžkou technikou na světě, která je parametricky o tři generace nad tím co mají Rusové, by ale mohlo a mělo dojít k úplnému obratu.
6) Uvidíme konečně „zbraně 21. století“?
V dosavadní fázi války jsme viděli vlastně „sedmdesátkovou“ válku s malou příchutí současnosti. Hrubá palebná síla (tanky, děla) bez precizní střelby a hlavně bez naváděných (za letu přesně k cíli navigujících) střel – či s naváděnými střelami, ale stále ještě poměrně slabými (Javeliny/Stingery s krátkým dostřelem, s nutným optickým zaměřením cíle atd). Tou malou příchutí jsou pak Bayraktary a další drony: ty spíše ukazují budoucí potenciál, zatím je jich málo a jsou poměrně primitivní. Ale v situaci, kdy jedna strana, válčící nebo bránící se, bude mít – například – 10 000 špičkových útočných dronů, to bude jiná (až je to děsivé). Tam ale zatím nejsme.
Ukrajina ale nyní získává například zařízení HIMARS (rychlé, lehkonohé mobilní odpalovací zařízení s gigantickým dostřelem 300 km, pro různé druhy střel včetně precizně naváděných raket), nebo velké množství děl M777 (velmi všestranné dělo schopné odpalovat též precizně, přes GPS naváděné rakety Excalibur, dostřel cca 30 km). Spolu s velmi přesným snímkováním terénu – opět něco co Rusko nemá – a elektronickým řízením palby (dtto) jsou tato zařízení schopna trefovat se na velkou dálku s obrovskou přesností.
Žádné zasypávání střelami nazdařbůh, ale přesné zamíření tam, kde je nepřítel. (Neznámou je, jak rychle se podaří ukrajinskou obsluhu vycvičit; dovolím si ale odhadnout, že utajený zácvik už může probíhat velmi dlouho, nevylučuji, že „preventivně“ k němu mohlo docházet i před válkou).
Ukrajina setrvale dostává protiletadlové zbraně (zatím stále různé druhy „manpadů“, tedy z ramene odpalované rakety – nevýhoda krátkého doletu, nekrytí střelce, optického zaměření, na druhé straně ale velká kvantita, levné), ale Německo nyní nově dodá padesátku „Gepardů“, protiletadlových tanků. (Poněkud obstarožní, ale pořád lepší než přilby).
A zprávy hovoří o tom, že ukrajinští piloti se už trénují na F-16: jedny z historicky nejlepších a nejlépe osvědčených univerzálních stíhaček (air-to-air, air-to-earth atd). F-16 je sice už taky babička, ale je to taková „babička Mary“ – prochází průběžně vylepšováním, zejména v elektronizaci, automatickém navádění a řízení palby. Je sice otázkou, jak bude ukrajinská armáda schopná koordinace mezi všemi těmito moderními složkami, ale i kdyby to bylo na „dostatečnou“, mělo by to oproti notoricky neschopné ruské armádě, spoléhající jen na hory železa a ekrazitu znamenat snad až drtivou převahu.
7) „Vidíme to co se stalo před 14 dny“
O válce stojí za to číst Eliota A. Cohena, publikujícím na serveru The Atlantic. Již 21. března (!) publikoval prorocký článek „Proč si Západ nepřipouští, že Ukrajina vítězí?“ (v českém překladu vyšlo v týdeníku Respekt), kdy uváděl, že naše vnímání války má asi čtrnáctidenní zpoždění – jednak informace nejsou, jednak je nejsme schopní včas vstřebat, vyhodnotit. Uvádí, jak je potřeba vnímat trendy obratu a modelovat je do budoucnosti.
Cohen doporučuje právě to co se nyní děje (stále lepší zbraně zabezpečující převahu), jen naléhá na to, aby se to dělo rychleji – směřovat k rychlé a totální porážce Ruska.
Cohena ostatně stojí za to citovat, je mrazivě přesný i vtipný – čímž si dovolím svůj post uzavřít, neboť víc dodat netřeba:
„Rusko se ukázalo jako neschopné v taktice, nenápadité v polní improvizaci, zastaralé ve strategii a nekompetentní v logistice. Dovede dělat dobře jen dvě věci: vyzvracet na nepřítele obrovské množství palebné síly a brutalizovat civilní obyvatelstvo“.
„Ani Putin, ani jeho nejbližší podřízení, a dokonce ani vyšší velitelé vlastně nevědí, co se přesně na bojišti děje. V systému postaveném na korupci a lži získávají od podřízených falešně optimistické informace. Proto bude Putin neustále nařizovat ofenzívy, kterými si účinně zlikviduje svou vlastní armádu. Úkolem Západu je zajistit, aby se přesně toto stalo.“
„Zkušenosti ukazují, že pokud se Ruská armáda setká s dobře vybavenou armádou Ukrajiny, může být naprosto zničena a poražena. A zatímco Rusko samotné může zůstat jako stát, paranoidní a izolovaná diktatura, stane se (z vojenského pohledu) bezzubou a svou vlastní hloupostí poníženou na třetiřadou mocnost“