Krátce k novodobé historii Běloruska

K Bělorusku neumím napsat víc než patetické věty, zkusím to tedy doplnit novodobou historií.

Mnoho států a národů mělo kruté osudy, ale málokdo trpěl tak jako Bělorusové – přesněji lidé a národy obývající území tohoto státu. Historikové (např. Timothy Snyder: Bloodlands, Krvavé země) hovoří o ztrátě až třetiny populace během dvacátého století, v období druhé světové války a stalinismu. Jak tomu v diktátorských režimech bývá, oběťmi jsou především elity, neboť těch se diktátoři bojí nejvíc a jdou jim stínat hlavy jako prvním.

Myslím, že takové utrpení si neumíme ani představit – představte se, kdyby ze skupiny vašich předků, známých, příbuzných, násilně zahynula třetina lidí.

Taková rána se zaceluje pomalu. Trvá to generace, i tehdy, když země dostane šanci. Bělorusko ji moc nedostalo. V okamžiku nabytí samostatnosti (1990) to byla chudá země, byť „na poměry“ předchozího Sovětského svazu jedna z nejlepších: nadprůměrně průmyslová, s relativně výkonným zemědělstvím a slušným vzděláním. Jak tomu bývá u zemí, které nejsou navyklé demokracii, zvolila si autoritářského lídra (1994), který sice uvolnil státní postsovětskou ekonomiku, ale demokracii a svobodu do země nepřivedl. (Běloruská ústava povoluje jen dvě funkční období prezidenta, ale Lukašenko vyvolal referendum se sedmi otázkami, do kterých poměrně nenápadně vpašoval neomezené pravomoci prezidenta včetně ústavních dodatků a toho, že prezidentův dekret má platnost zákona. Výsledky referenda jsou považovány za zfalšované – mimo jiné voliči neměli k dispozici konkrétní znění ústavních změn v době kdy hlasovali – a neuznal je žádný rozumný stát. Lukašenkovo vládnutí je tak vlastně dlouhodobě nelegitimní).

Bělorusko pod Lukašenkem zůstává stále chudou zemí a postupuje vpřed pomalu. HDP na hlavu (nominál) je zhruba desetinový oproti Rakousku, o poloviny nižší než v Bulharsku, pětkrát nižší než u nás. Horší je jen Moldávie, Albánie a Ukrajina. Ve vyjádření PPP (parita kupní síly, tedy „co si mohu koupit za svou výplatu“) je na tom trochu lépe, stále ale dvakrát hůře než my, průměrně třikrát hůře než státy západní Evropy. Snad nejbolestnější je srovnání s trojkou dalších pobaltských zemí – stejný rok vymanění se z SSSR, dnes dvojnásobné zaostávání.

Od osamostatnění země prožila několik ekonomických krizí, doprovázených vysokou inflací (50-110% ročně), což znamená masivní znehodnocení úspor a samozřejmě další vysoce negativní efekty, jako je například trojnásobný propad domácí měny proti euru a dolaru, pád průměrných mezd a podobně.

Ekonomické trable nejsou ani tak důsledkem diletantského vládnutí, ale spíš nevyhnutelnosti země, která si vybrala tuto cestu: mimo EU (srovnej ekonomiku sousední Litvy či blízkého Lotyšska), v izolovanosti a v určité závislosti na Rusku, především ale v pokusu o „mission impossible“, mix socialismu a kapitalismu, státního dirigismu a autoritářské moci, vysoké korupce a nesvobody.

Bělorusové toho museli vydržet a vytrpět v nedávných dějinách mnoho. Přes neskutečnou krutost nacismu a stalinismu, přes bídu předlouhých padesáti let bolševismu právě tak jako pětadvacet let vlády dalšího aurotitáře, který, jak tomu u samovládců bývá, začal vcelku normálně, ale časem se už jen a pouze bojí o svůj osud a utahuje šrouby. Lukašenko zná dějiny svého národa, drceného diktátory, a častuje ho slovem „ovce“. Myslí si, že postačí zapráskat bičem a hlavy se opět skloní.

Ale tyto „ovce“ se nyní vzbouřily, protože chtějí svobodu a cení si ji víc než svého zdraví a životů, o kariéře ani nemluvě. Pevně věřím že si ji vybojují a hrozně moc jim v tom držím palce. Je dobře, že se k věci podobně jednoznačně staví i česká vláda a je příznačné, že Zeman mlčí.

Současně je jasné, že další vývoj země bude obtížný – za všech okolností, za všech scénářů. Ani jeden z žijících Bělorusů nezažil svobodnou a demokratickou společnost – tohle se bude rodit těžko a cesta ke zdravé společnosti povede nejspíš přes zákruty dalších populistů a mocichtivců s autoritářskými sklony. Známe to ostatně z našeho státu, který se rodil za nesrovnatelně příznivějších podmínek.

Může a má Evropa i my Bělorusku nějak pomoci? V kritických fázích je důležité trvat na tom, aby si země zvolila svůj další osud svobodně, tedy ve svobodných volbách – což znamená nedopustit vměšování Ruska (z Kremlu už přitom znějí zlověstné vzkazy, že to „vyřeší“). A nedopustit znamená opravdu nedopustit – Rusko musí vědět, že jeho intervenování bude znamenat takové sankce, které politicky nepřežije ani Putin.

Vyřešit si to musí Bělorusové sami, bez zásahů z jakékoli strany. A po svobodných volbách by měla následovat – pokud si to ovšem bude nová vláda v zemi přát – rozsáhlá a intenzivní pomoc zemí EU, nejen finanční, ale ještě spíše je nutné pomoci vytvořit fungující systém, vládu práva, svobodná média.

Poslední diktátor Evropy nyní – nejspíš – padá. Ta těžší část cesty pro Bělorusy začíná.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *