Kauza Rohlíku ukazuje naši bezradnost s „gig ekonomikou“

Spor firmy Rohlík s jejich kurýry opět oživil debatu o tom co je a co není švarcsystém. Podstata problému je ale hlubší – ukazuje na poměrně nový fenomén označovaný jako gig ekonomika a na to, že jsme si s tím zatím nebyli schopni poradit. Vlastně jsme to ani nezkusili.

Komentář byl též publikován 8. února na serveru aktuálně.cz

Kde se vzala, co přináší, co bere

Uspořádání, když se člověk nechává najímat na krátkodobé, nárazové a občasné práce samozřejmě není nové. Lidé pracující na dohodu, “na volné noze”, někteří živnostníci – to známe desítky let. Vlivem technologií se ale prudce snižují bariéry pro její nasazení a rozšiřují možnosti. Znamená to, že na ně přechází stále více firem a v některých oblastech (viz zmínění kurýři rozvážkových služeb, ale též řada znalostních oborů) se stává až převažujícím způsobem práce.

Zkusme si představit, jak by fungovala služba typu Rohlík (Uber, Volt…) před čtvrtstoletím. Kurýři by byli zaměstnanci v pyramidě obří firmy, ráno by naběhli do práce a dostali na papíře úkoly, nad každou skupinkou řidičů by byl kontrolující dráb, nad skupinou drábů megadráb a úplně nahoře čtyřhvězdičkový gigadráb. Všichni by se pak snažili ze zaměstnanců vymáčknout maximum výkonu za použití obvyklých nástrojů cukru a biče. Jiné než přísně hierarchické a pravidly svázané uspořádání nepřipadalo v úvahu;- ostatně takhle vypadala v minulém století většina korporací a takto šlapající soukolí bylo vydáváno za důkaz, jak to firma dělá dobře.

Plošné rozšíření technologií, jako jsou chytré mobily s datovou komunikací na dálku na straně jedné a vysoce výkonné cloudové služby na straně druhé, tedy režim, ve kterém jsou všichni neustále připojeni a ve spojení umožnily pyramidy řízení eliminovat. Že zmizeli drábové je celkem pozitivní – to není zrovna povznášející povolání. Vedle toho ale technologický systém způsobil, že v novém uspořádání je najednou každý sám sobě drábem, honí svoje výkony sám a zdarma. Provozovateli technologické uspořádání přináší jednak úspory (ušetří na drábech), jednak škálování – tam kde by musel pracně najímat dalších dvacet manažerů, zacvakne nyní do patice serveru jeden procesor navíc.

Technologické řešení umožňuje hledat neustále vyšší výkonnost, odstraňovat jakoukoli neefektivitu, dělat vše rychleji, výkonněji, ztrátové časy snižovat z hodin na minuty a z minut na vteřiny. Současně ale – jak bylo dobře popsáno u řidičů Rohlíku, ale právě tak třeba u Uberu mnohokrát předtím – dělá z lidí honicí chrty a tak jako každý automatizovaný systém je odlidšťuje. Lidmi organizovaná hierarchie dovede být taky pěkně nemilosrdná, ale dává prostor pro chápání toho, že jednotlivec může mít sem tam nějaké trable, že jsou chvíle, kdy je dobré jej trochu ukonejšit, povzbudit, povolit nebo naopak vyšťavit k většímu výkonu. Cloudový algoritmus nic takového nezná; lidé jsou pro něj jednotky výkonu, aneb, jak je občas označuje zakladatel Rohlíku Tomáš Čupr, mravenci.

Co s novým prostorem?

Gig ekonomika (čti [džig], gig = štace, jednorázový kšeft atd) představuje obrovský nový prostor, který se otevírá někde mezi zaměstnancem a živnostníkem. Je velmi pestrý, nehomogenní. Patří do něj právě tak málo kvalifikovaní lidé (typicky už zmínění kurýři), kteří v něm tahají za kratší konec provázku, tak ale špičkoví znalostní pracovníci (typicky programátoři), kteří přijdou za svým “zaměstnavatelem” a řeknou – hele, budu programovat, počítej ale s tím že příští dva měsíce jsem na Mauriciu a pak čtvrt roku v Nepálu. Ber nebo neber, práci si udělám – však to systém ohlídá. Ve spojení budu pořád.
Vypadá to až bizarně, ale na principy gig ekonomiky dnes naskočili i mnozí šéfové nebo majitelé (menších) firem a řídí jejich chod gig formou: nastaví systémy a pravidla, sledují v cloudovém cvrkotu, jak se jejich lidé úkolují a hlídají sami a jen občas zasáhnou. Paradox: Covid tyto jevy a trendy dobře využil a ještě více posílil.

Již zde je vidět, že nelze říci, jestli je gig ekonomika špatná nebo dobrá. Můžeme zobecnit, že pro méně kvalifikované, hůře placené pozice a pracovníky může být spíš zhoršením jejich situace, naopak pro špičky ve znalostní ekonomice jsou velmi funkční, aniž tím ale trpí jejich výkonnost nebo jejich přínos firmě, a jsou navíc dost podstatné pro vyvážení života a práce čili work-life balance. Tam i onde ale platí, že systém (vymezený zákon i zažitými zvyklostmi) si zatím s novým prostorem neumí moc poradit a často na něj dosud ani nezareagoval.

Ti, kteří jsou nejvíce bití

Problémy na dolním konci jsou již dobře popsané. Málo kvalifikované pozice samozřejmě nikdy nepatří k těm lákavým – jsou prací poslední volby, kombinují nízkou mzdu, vysokou námahu a naprůměrnou nezaměstnanost. Dosud šlo ale o pozice zaměstnanecké, které alespoň nabízejí příslušné zákonné ochrany. Po přechodu do gig ekonomiky je po nich veta. Dovolená? Zapomeň, můžeš samozřejmě přestat kdy chceš, ale taky už pro tebe nemusí být práce. Nemocenská? Za svoje, kamaráde. Důchod? My jej za tebe platit nebudeme. Rodičovská? No to jsi nás rozesmál. Zaručená odměna? To jsi na špatné adrese.
Toto je – či může být – vyváženo vyšší odměnou, jenomže ta je nejistá a často ani není v rukou “gig” pracovníka, jak ukazuje třeba vydělávání pro Uber. Ano, nejistota je přirozenou součástí podnikání, ale tohle podnikání není – a tito pracovníci nejsou podnikatelé. Navíc patří mezi spíše nízkopříjmové skupiny obyvatelstva, kde se žije bez větších rezerv a kdy výpadek příjmů může vrhnout člověka i jeho rodinu do existenční krize. (Průzkum amerického FEDu uvádí, že 58% pracovníků v gig ekonomice je v kategorii “finančně křehký”, tedy v situaci, kde si bez zadlužení nemůže dovolit výdaj přesahující 400 dolarů, tedy asi 8 000 Kč. Nepřipomíná vám to něco?)

Zdá se, že je na to jednoduchá odpověď: tak se opusť gig a nechej se jinde zaměstnat. Jenomže to není tak jednoduché. Dost lidí opravdu neumí než “točit volantem” a výběr tak mají hodně zúžený. Mezitím pak gig ekonomika, ona slavná “uberizace” (u nás rohlíkizace), která bývá prezentována jako vítězný trend a věc která změní svět, postupuje dále. Dnešní zaměstnavatelé zjišťují, že když přejdou na gig model, bude se jim lépe podnikat; stačí se jen transformovat na digitálně řízenou firmu, vytvořit (sebe-) hlídací mobilní appky, měřitelná kritéria výkonu a jedéém.

Pro začátek se kouknout do Německa

Věc nemá jednoduché řešení. Prostor gigu je velice pestrý a v řadě případů, možná i ve většině, je prospěšný pro pracanta, firmu i zákazníky. Na dolním konci však reálně hrozí, že bude ve velkém vyrábět další osoby a rodiny upadající při výpadku do dluhů a exekucí, tedy do neřešitelných, devastujících stavů.

Domnívám se, že prvním krokem musí být uvědomit si tento stav – to, že nám tu vznikl, už teď je velký a stále rostoucí, se kterým si stávající zákony moc nevědí rady. A začít hledat cesty a pravidla, jak jej nezabít, ale jak v něm ochránit slabé. Protože už je pět minut po dvanácté, možná by stálo za to se kouknout do Německa, kde v případě, když člověk pracuje víc jak 85% svého času pro jedinou firmu, je (pro obě strany) povinnost uzavřít zaměstnanecký vztah se vším všudy. Jednoduché, účinné.

Druhý postup vychází ze specificky české situace, která kombinuje nadprůměrně vysoké zdanění práce zaměstnanců a nadprůměrně nízké zdanění “lidí na IČO”. To samozřejmě k rohlíkizaci přímo vybízí, protože jejím vedlejším efektem je, že stát přijde o dost peněz. Přesunou se dílem k podnikateli, dílem k pracovníkovi, charakter práce se nemění a stát (tedy my všichni) ostrouhá. Domnívám se, že je zde potřeba udělat sbližující kroky z obou stran: o něco snížit vysoké zdanění práce a o něco zvýšit zatížení “ičařů”. S tím, že mají mít zachovány výhody proti zaměstnancům (zaslouží si to), ale takto velká propast je neférová.

Ať pravice nebo levice, ať liberálové nebo konzervativci, shodnou se vzácně v jedné věci: o tom, že pravidla hry nemají být nerovná. Dnes jsou a už tato dvě opatření by je pomohla citelně narovnat.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.