Jaké budou ekonomické dopady epidemie?

J

Co to bude znamenat koronavirus pro podnikání, zaměstnanost, fungování států – výběr daní, rozpočtový schodek, možné škrty – a jak to postihne například akciové trhy nebo měny? Bude dopad krátkodobý nebo se budeme brodit krizí další čtyři roky? Nikto to samozřejmě neví, protože jsme zatím stále na náběhové křivce s koncem v nedohlednu. Ale mohu se o prognózu pokusit.

Desetiny procenta nebo desetkrát více?

V některých ekonomických komentářích (např. na BBC) jsem se setkal s velmi nízkými odhady dopadu – desetiny procenta HDP pro evropské země, 1% pro Čínu. Tedy pokud by byl normálně růst například dvouprocentní, s koronavirem bude 1,6%.

Domnívám se, že dopad bude výrazně větší ve všech scénářích (i v pozitivním – když to odezní rychle a státy napumpují peníze do ekonomiky) a dovodím to jednoduchým výpočtem. Pět týdnů fungování ekonomiky – což je, jak se zdá, zhruba doba úplného „lockdownu“ čínských postižených oblastí – znamená cca 10% HDP. Pokud bude pět týdnů zastavená ekonomika, bude důsledkem tento pokles (v celoročním součtu), v realitě o něco menší, protože základní život (např. prodej a konzumace potravin) jede a protože i spotřební průmysl a služby pak umí leccos dohnat, konzumenti budou „vyhladovělí“.

V praxi nebudou omezení totální, ale budou delší, rozhodně ne měsíc. Jak dlouhá? Napoví rušení letních akcí. Ve Velké Británii například už nyní zrušili festival Glastonbury, který se měl konat na konci června – znamená to přinejmenším čtyřměsíční omezení před návratem k normálu. Podobně se ruší velké sportovní soutěže – posunuta o rok je největší evropská fotbalová událost (Euro 2020) a olympiádu nejspíš stihne stejný osud (možná bude bez diváků; ta se přitom koná až do půlky srpna). Toto vnímám jako nejkratší možnou délku omezení fungování světa, a proto si troufnu tvrdit, že snížení ekonomiky bude o 5% HDP. To neznamená pokles o 5%, ale výsledek o těchto pět procent nižších. Pokud se tedy prognózoval pro Českou republiku asi dvouprocentní růst, budeme mít tříprocentní pokles. Dodávám nicméně, že některé odhady hovoří o podstatně delším omezení života i ekonomiky – Britové například uvádějí pravděpodobné omezení sociálního styku po celý letošní rok.

Kdo utrpí nejvíc a kdo nejméně?

Přímý ekonomický dopad epidemie bude různý na různé segmenty. První na ráně je průmysl cestovního ruchu, což je zjevné. Již nyní se vedou úvahy, že státy budou muset dočasně zestátnit aerolinky, aby předešly jejich úplnému krachu a tím pádem rozvratu letecké dopravy na dlouhá léta. Tradiční aerolinky jsou systémoví hráči; jestli někdo bude chtít „zestátňovat“ různé cestovky nebo hotelové řetězce, o tom dosti pochybuji. Utrpí i pozemní dopravci, a všichni dál v „potravinovém řetězci“: automobilky a výrobci paliv. Těžce to dopadne na finanční průmysl – popadají zaúvěrované firmy, a utrpí banky, které jim půjčily. Na druhé straně byznysy, které nepotřebují „člověka“ a spíše těží z metod dálkové komunikace, mohou i posilovat.

Zestátnění systémově důležitých firem nelze vyloučit i v jiných oblastech a bude to vlastně v tomto objemu světové novum. Byla by to “protisměrná” záležitost, tendence předchozích let směrovaly k privatizaci a liberalizaci. Může se jednat o další dopravní služby (železniční a silniční dopravci), může jít o výrobce systémově důležitých dopravních strojů. Americký Boeing požádal o ohromujících 60 miliard dolarů státní pomoci – přitom celá tržní hodnota firmy je 53 miliard. V takovém případě je lepší zestátnit než lít peníze do cizího; Amerika, domnívám se, nemůže akceptovat že bude velmocí bez schopností stavět letadla.

Mít systémové firmy a obory pod státní kontrolou je ostatně věc, kterou z velkých prosazuje Čína (před ní taky Rusko, ale to je spíš taková čtvrt-velmoc). Pro demokratické velmoci je těžké na toto nereagovat, protože nevlastnictví firem, které vlastně potřebuje nezbytně stát ke svému fungování, jim dává nevýhodu v globální soutěži. Viz ostatně Huawei.

Srovnání s rokem 2008 není možné

Nabízí se srovnání s krizí z let 2008-2009. Jenomže šlo o dva naprosto odlišné typy krize. Ta před dvanácti lety byla vlastně krizí důvěry. Ekonomika samotná šlapala dobře, ale najednou se zjistilo, že obrovské množství cenných papírů bylo ve skutečnosti papíry bezcennými, přičemž dlouho nikdo nevěděl které to jsou a které ne. V nejhorších chvílích to vypadalo, že celé světové finančnictví je domeček z karet postavený na podvodech a fiktivních aktivech; důsledkem byla pak panická opatření, která výrazně srazila ekonomiku.

Dnešní krize má úplně jinou podstatu: jsou postižena velká průmyslová odvětví (cestovní průmysl, doprava, výroba, energetika), protože dochází k utlumení aktivit. “Nikdo nekupuje”, klesá poptávka. Předchozí krize byla vlastně krizí z neznámého rizika, dnes je to krize ze známého problému. Předchozí krize neměla ekonomický fundament, tahle jej má.

To s sebou nese dobrou i špatnou zprávu. Dobrá je, že po odeznění problému (pokud ovšem toto nastane!) se může ekonomický fundament poměrně rychle nastartovat. Zase se začne kupovat, zase se začne prodávat a vyrábět. Špatná je, že ztráty jsou skutečné a obrovské, nikoli virtuální. Velká část průmyslu půjde do ztráty, zaměstnancům vypadnou příjmy. Strach vyvolá “uzavření peněženek”, uzavření peněženek vyvolá pokles výroby a propouštění, propouštění zmenší peněženky – klasická spirála ekonomické krize.

Nezapomeňme na dekádu růstu

V uplynulých deseti letech rostla světová ekonomika sice ne raketovým tempem, ale jistě a stabilně. Globální HDP (očištěno o inflaci!) vzrostlo za deset let o 27%, to je “zbohatnutí světa”. Pokud nyní poklesneme o 5%, znamená to vlastně návrat o dva roky dozadu. To přece není katastrofa. Podobně to platí i o České republice: průměrná mzda vzrostla za dekádu o 50%, mediánová ještě o kousek výš (neočištěno o inflaci). Pokud – a dá se to očekávat – krize přinese v tomto ohledu stagnaci a možná i pokles, je to nepříjemné, ale, opět, není to tragédie, jen se vrátíme o dva roky dozadu.

Ignorujte dění na burzách, i když vlastníte akcie

Vývoj akciových trhů je napínavý jako finále NHL v přímém přenosu. Prudké poklesy, rychlé vzestupy, noční dramata. Z pohledu českého občana je to ale jen “film v kině” – málokdo se toho přímo účastní, a upřímně, není potřeba se tím nějak zvlášť zabývat. I zde totiž platí, že v uplynulé dekádě vzrostly hlavní indexy skoro o 500% (srovnej s ekonomickým růstem – tedy zde došlo k “utržení” od ekonomické reality, což ale není ve zlatých časech nic nezvyklého) a i pokud klesnou o 30-40%, jak se nyní jeví, znamená to spíš opravu příliš vysokého růstu.

A pokud nějaké peníze v cenných papírech máte… tvařte se že ne. Neprodávejte. Buďte trpěliví, vyseďte to; nejhorší je smrt z vyděšení.

Domnívám se, že význam akciových trhů poklesne; lidstvo si lépe uvědomí, co je virtuální a co je skutečné.

Česká koruna v době krize

Před několika měsíci jsem napsal, že hodnota měny se neukáže v dobrých časech, ale v těch špatných. Nechtěl jsem to tedy přivolávat, ale stalo se. Celosvětová (nikoli “česká”) krize srazila deset procent z hodnoty té naší koruny, aniž vlastně k tomu byl nějaký ekonomický důvod. Proč se tak stalo? Protože naše slavná koruna je sranda-měna. Nikdo s ní neobchoduje, svět na ní nestojí, neopírá se o ni. Tím jak je malá, je riziková. Státy s velkými měnami můžou dělat daleko větší skopičiny (například záchranné balíky), státy s malými měnami za ně budou tvrdě trestány svými věřiteli.

Můžeme tak poděkovat představitelům státu za populistický (!) odpor k euru hned třikrát. Děkujeme, že jsme za pár týdnů všichni o deset procent zchudli. Děkujeme, že kvůli lokální měně nebudeme moci dělat razantní záchranná opatření jako státy s eurem nebo dolarem. Děkujeme, že při nevyhnutelné eskalaci rozpočtového schodku si budeme najednou půjčovat velmi draze.

Budou to zachraňovat státy? Nastane socialismus?

Jeví se, že vlády jednotlivých zemí nechtějí riskovat příliš mnoho pádů firem a případný dominový efekt, kdy pád jedné firmy způsobí zhroucení jejích dodavatelů, a to zase poškodí jejich dodavatele a partnery, a tak dále. Amerika ohlásila pomoc ve výši bilionu (tisíce miliard, používám evropskou definici) dolarů, načež český premiér ohlásil taky bilion, ale korun. Mám pocit že je tam jasná inspirace jeho marketingového týmu, takže kdyby Trump řekl bambilión, ten český řekne že taky bambilión. To jsou – tam i tam – ohromující čísla, přitom ekonomický propad je teprve v začátcích. Proč státy reagují tak velkou pomocí soukromým firmám (zčásti ale také přímo svým občanům)?

Má to dva důvody – první je zmíněn výše, tedy nechtějí riskovat domino. Druhý se týká specificky této krize: restriktivní opatření na ekonomiku totiž uvalily vlády samotné. Zavření hranic, zavření hotelů, restaurací, obchodů, akcí, z toho vyplývající “homeworky” s částečnou mzdou – to jsou opatření vlád. Byť viníkem nejsou vlády, ale vyšší moc epidemie, opatření jsou vládní a vlády se nemohou vyhnout zodpovědnosti. Nemohou říci – MY jsme vám zakázali podnikat, vzniklou škodu neste VY.

Je velmi důležité zdůraznit, že západní státy myslí především na občany, méně na firmy, zatímco se mně jeví, že česká vláda hodlá víc podporovat firmy. I Británie, která je zřejmě “nejpravicovější” zemí Evropy, oznamuje tzv. wage package, tedy opatření, aby lidé nemuseli přicházet o práci. (Peníze tedy půjdou firmám, ty je ale budou muset použít na výplaty i “nadbytečných” lidí). Státy zřejmě jsou názoru, že ekonomika se po pár měsících zotaví a že je důležité udržet vysokou zaměstnanost – zabránit rozvratu pracovních míst, protože opětné nabírání trvá dlouho.

Znárodňování podniků zní jako socialismus; tohle slovíčko bývá zneužíváno, ale je fakt, že takzvané “zespolečenštění” (což není úplně to co zestátnění) výrobních prostředků patří do jeho definice. Byť je to extrémní scénář, nelze vyloučit, že aby státy udržely zaměstnanost, sociální smír a nepřipustily úplný rozvrat ekonomiky (dodavatelských řetězců), k němu přistoupí, možná i ve značné míře. Lze snad věřit, že půjde o cíleně dočasné opatření, podobné tomu v době krize z roku 2008, kdy americká vláda zestátnila (či spíš “levně převzala”) několik klíčových podniků, aby je pak po odeznění paniky zase se ziskem privatizovala. To by zas tak špatný scénář nebyl, i když mám určitou obavu, že česká cesta by byla bohužel odlišná. Ne zrovna malé procento obyvatelstva by docela s radostí přivítalo, kdyby “miliardáři” přišli i svoje firmy, vždyť přece poctivou prací nejde vydělat ani milión, natož tak miliardu…

Protahované utrpení

Ze všech scénářů je nejhorší nekonečné utrpení – tedy případ, kdy bude neustále hrozit návrat infekce. To by znamenalo vlastně jakési “distanční” žití na dlouhé roky dopředu, neustálá tvrdá ochranná opatření, pokles aktivit, trvalý pokles ekonomiky, který může být klidně o desítky procent. To by byl bezmála “válečný stav”, a to slovo nepoužívám náhodou, protože by to bylo doprovázeno opatřeními vlád ne nepodobnými těm, které se aplikují ve válkách. Pevně věřím, že k tomu nedojde, protože lékařští výzkumníci tvrdí, že k dispozici bude poměrně brzy jak očkování, tak lék.

Svět se nenávratně změní

Závěrem zrekapituluji:

Pokles HDP o cca 5% oproti plánovaným číslům, (optimisticky) návrat k předkrizovým hodnotám v roce 2021.

Bude-li nutné dodržovat přísná opatření (v Británii se dnes hovoří o nutnosti udržovat “sociální distanc” po celý letošní rok!), může to vystoupat na 10% velmi snadno, a to už je drastický propad, s rizikem hlubší a delší krize.

Nutnost sanace ze strany států, a to jak vůči občanům, tak vůči firmám – tedy zvýšení výdajů na straně států. Paralelně pak silný pokles daňových výnosů – tedy snížení výnosů státu. Výsledek: zvýšení schodku hospodaření, který násobně přesáhne slavné “Kalouskovy dluhy”

Škrty státu v těch výdajových oblastech, kde to je možné. (To bude velmi zajímavé sledovat, jak se to bude “mlátit” u současné vlády, která si chce udržet přízeň seniorské voličské skupiny, jiná jí totiž už nezbyla.)

Změny ve struktuře ekonomiky směrem k lokální výrobě-lokální spotřebě; abych citoval hezký výrok: „příznivci globalizace se nyní ocitnou ve významné menšině“. Toto ale bude postupný proces, nikoli okamžitý.

Segment turistického ruchu se propadne tak drasticky, že se z toho bude vzpamatovávat dekádu.

Žádné odvětví ale nebude jásat, neboť pokles koupěschopnosti bude všeobecný. Budou jen málo poražení a hodně poražení.

Klimatická krize může zmizet z radaru pozornosti, ne ale z reality. Státy budou hledat způsoby, jak současně vybruslit z ekonomické krize způsobené epidemií a současně účinně bojovat proti změně klimatu. Ta totiž nepočká, až se vypořádáme s koronavirem.

(a teď už hodně spekulace):

Výrazně posílí státy, jejich role v ekonomice i dalších aspektech života společnosti. Pravděpodobně půjdou nahoru daně a přerozdělování.

Státy si vytvoří (legislativně ukotví) větší pravomoci nad soukromými farmaceutickými firmami. “Zdraví=kšeft” půjde stranou, když jde svým způsobem o přežití civilizace.

Ukáže se, že Spojené státy jsou vlastně nefunkčním státem, který není schopný chránit svoje vlastní obyvatelstvo, a vyjde z toho jako nejvíc poražená velmoc. Naopak se ukáže, jak důležité je, když státy mají kvalitní, fungující sociální systém.

Současné vlády získají krátkodobě kredit, ale dlouhodobě, až se prach usadí a zjistí se, co všechno bylo špatně, to přinese politická zemětřesení, i u nás.

Dá se použít literární obrat “konec věku nevinnosti”: lidstvo není všemocné, nemáme nic ve svých rukou, příroda je silnější. Ani sebedokonalejší bitevní stíhací letoun neumí zastřelit virus (tj. změna paradigmatu “obrany státu”).

Epidemii lze připodobnit k malé válce (ostatně britský premiér už zmínil přechod na “válečnou ekonomiku”); jedním z mála pozitivních efektů poválečných stavů je ukončení nebo snížení polarizace společnosti. Uvědomíme si, jak pošetilé tyhle příkopy byly, uvědomíme si co je opravdu důležité. Hroty ruské propagandy se otupí – už nyní je vidět, jak tápou a jak trapné a průhledné jsou pokusy “aeronetů” z tohoto vytěžit. Návrat důvěry v experty.

Přidat komentář

Jiří Hlavenka

Podnikatel, investor, publicista, zastupitel Jihomoravského kraje.

Blog obsahuje materiály, které publikuji na Facebooku, případně i v jiných médiích. Jsou zde pro ty čtenáře, kteří Facebook nepoužívají nebo jej nemají rádi, a též pro případ, že bych se rozhodl Facebook opustit nebo on se rozhodl opustit mě.

Kde mě zastihnete