Jak se na Slovensku zbavili Mečiara?

J

Situace byla v lecčems podobná. Mečiar si dokonale získal srdce především starších občanů a občanek země. Snímky tzv. “babek demokratek”, paní v šátcích, které chodily na každý jeho meeting a k hrudi tiskly jeho fotografii jsou s námi stále; v rozhovorech říkaly “Náš Vladko, keby som mala takého syna ako je on…”. Situace se jevila dosti beznadějně.

Co rozhodlo? Bylo zřejmé, že je potřeba přesvědčit především seniorské a venkovské voliče. Ale jak? Přes jejich syny a dcery, přes jejich vnuky – jejich mimořádnou aktivizací co do počtu i intenzity a argumenty, že Mečiar sice může znamenat fajn přítomnost pro nejstarší generaci, ale strašnou budoucnost pro generace mladší a nejmladší – a zdali tedy nechce starší voličská generace myslet nejen na sebe, ale i na své děti a vnuky.

Emoce proti emocím. Zabralo to. Mečiar sice volby vyhrál se ziskem 24% mandátů (36 ze 150), ale nesestavil většinovou vládu – postavila se proti němu široká koalice, zřejmě nejvíce reformní vláda v dějinách samostatné země vůbec. Mečiar pak drtivě prohrál další volby (je vidět, jak autokratům nesvědčí opozice, okamžitě ztrácejí svoji sílu a půvab) a jeho strana se pak dokonce sama rozpustila. Mečiar se s politikou rozloučil tím, že sám sebe dohnal k pláči v telce.

Je něco takového opakovatelné v ČR? Myslím, že zčásti ano, ale ne tak silně jako na Slovensku. Jak je ostatně zvykem, u našich sousedů je vše intenzivnější: zlo i dobro. Situace jsou vyhrocenější, extrémy extrémnější, a samozřejmě i klíčová témata slovenské politiky jsou velmi odlišná od té naší. Přesto ale volební rovnice je podobná v tom, že jde o to, oslovit vlastně i poměrně malý počet voličů, kteří tvoří zlom mezi výsledkem 99:101 a 101:99…. ta dvě procenta se rovnají sto tisíc hlasů.

(Kniha od Martina M. Šimečky, která popisuje tento příběh do detailu. Moc doporučuji)

Přidat komentář

Nejnovější příspěvky