Uplynulé tři roky často považujeme za dobu těžkých zkoušek, ba katastrof. Covid se několikrát prohnal kolem planety, způsobil velké škody na životech a poškodil ekonomiku; když končil, přišla válka, energetická krize a roky nebývalá inflace. Co nás ještě potká? Nálada je pochmurná – a přesto si myslím, že žijeme v té nejlepší době.
Hlavní ukazatele jsou dobré
Co rozhoduje, když ne životy, jejich délka a kvalita? Jsme na tom rok od roku lépe: procento světové populace žijící v absolutní chudobě padá nejrychleji v historii (z 18 % na 9 % během deseti let, podobně se urychluje odstraňování “nižších” úrovní chudob, tj. 5 USD na den a 10 USD na den). Přes to, že roste nerovnost – určeno ale zejména extrémním bohatnutím velmi úzké elity – mizí ze světa chudoba.
Neustále klesá i dětská úmrtnost, což má komplexní příčiny – hygiena, lékařská péče, osvěta. Za posledních třicet let spadla o polovinu a například v jižní Asii je dnes na takové úrovni, na jaké byla v roce 1990 v Evropě (!). Nepřekvapivě se stále zvedá i očekávaná délka dožití: zajímavé je, že stoupá neustále i v těch zemích, které jsou historicky v čele a kde se skoro zdá, že už to nemá kam jít – i v Japonsku stoupla za dvacet let o dalších 3.7 roku, celosvětově o sedm, u nás o víc jak čtyři roky. (V grafech je vidět malý “zub” způsobený Covidem, stojí za prozkoumání!).
Zlepšují se i další důležité parametry, jako je dostupnost pitné vody a dostupnost zdravotní péče; zlepšuje se gramotnost (z 18 % negramotných před dvaceti lety na cca 12 % nyní), zvyšuje se vzdělanost, která prudce roste zejména zejména v nejchudších regionech světa (například: v subsaharské Africe mělo méně než 40 % populace formální vzdělání v roce 1980, nyní je to 70 %).
Ekonomika sice není vše, ale světové HDP na hlavu se za posledních dvacet let zdvojnásobilo (měřeno ve stálých cenách, tj. očesáno o inflaci). Rostoucí HDP znamená rostoucí přidanou hodnotu, znamená že roste produktivita a efektivita, a to ve všech oblastech, produkujeme “více s menší námahou”.
Klesá tzv. fertility rate (počet porodů na ženu). Můžeme diskutovat, zda to je dobrý nebo špatný trend stát od státu, celkově ale počty okolo 5 byly dlouhodobě naprosto neudržitelné a vedly by nejspíše k planetární tragédii. Nyní se ve vyspělých zemích drží někde okolo prosté reprodukce (tedy udržitelnosti) a i v zemích s tradičně vysokou porodností prudce klesají – tedy i tam se postupně přibližují k udržitelnosti.
Neustále a velmi rychle progresuje lékařská věda, což si možná ani neuvědomujeme. Tento zdroj uvádí největší medicínské průlomy za pouhých posledních dvacet let: umělé orgány, léčba HIV, velké pokroky v léčbě nádorových onemocnění, neinvazivní chirurgie (cyberknife) a další. Stojí za přečtení – sám jsem užasl.
Musím kousnout do trochu kyselého jablka globální klimatické změny a vůbec udržitelnosti v celé šíři životního prostředí. Tam se situace za dvacet let nezlepšila, spíše zhoršila, ale mám důvod být optimistou. Průšvih, který si lidstvo nadělalo, je totiž tak obrovský, že se skutečně nedá za dvě dekády zvrátit. Jenomže vezměme si historii těchto dvou dekád! V roce 2020 se teprve o něčem začalo opatrně mluvit, opatření víceméně nulová – nyní se už Titanic obrací, zjevně a nezastavitelně. Sice pomalu, ale obrací. Dalo by se jistě dělat více (a věřím, že “rychlost obracení se” se zvýší), ale pro mě to je pozitivní zpráva – lidstvo si uvědomilo problém, a to takřka napříč všemi státy, a řeší jej.
Pohledem dvou dekád – a on je potřeba trochu delší pohled dozadu – se situace zlepšuje i v dalších oblastech, na které jsme obvykle zvyklí si stěžovat. Svět se stává (a je to dobře!) citlivějším na nejrůznější formy diskriminace, na nerovné postavení žen, i genderové problematice, před dvaceti lety spíše neznámé nebo opovrhované se učíme rozumět a chápat ji. Společnost si začíná více všímat měkkých cílů – kvalita života, “hrubé domácí štěstí” – než jen těch tvrdých.
Téma udržitelnosti rezonuje ve stále větším procentu populace a najednou se jí musí přizpůsobovat výrobci potravin, oděvů i všeho dalšího. Začíná být chápán význam lokální a cirkulární ekonomiky, což se projevuje na všech úrovních, od občanské až po nejvyšší politickou: lépe chápeme, proč doprava zboží dvakrát kolem planety a produktová závislost na divných zemích na druhém konci světa není vůbec dobrá a učíme se, jak to řešit. Před dvaceti lety globální korporace řešily, jak přesunout všechnu svou výrobu do levné Číny – dnes globální korporace řeší, jak ji dostat zpět. K lepšímu světu se holt někdy dostáváme přes pouť tam a zase zpátky; neplatí to ostatně jen o Číně.
Covid, inflace, energetika a krize – to je nic?
Pandemie v lidské civilizaci jednou za čas nastane – tahle nebyla ani první, ani poslední. Jsme holt dominantní druh na planetě a ten to občas schytá. Přes počáteční tápání, přes řadu i občas zmatečných opatření je nutné říci, že se svět s Covidem vypořádal docela dobře. Od slušně rychle přijímaných opatření k zamezení šíření, přes adekvátní reakci zdravotních systémů, přes solidaritu občanů až k mimořádně rychle vyvinuté vakcíně (a nakonec i lékům): něco takového by bylo před pár dekádami nemožné.
Inflaci pociťujeme silně zejména v České republice, jinde tak drtivá není a je to spíš odložený efekt událostí z předchozích let, kterému se nedalo vyhnout. Inflace je periodický jev, který zřejmě nepůjde z ekonomiky vykořenit nikdy – graf č. 6 ukazuje, že např. v USA se za století konalo pět inflačních vln nad kótu 10%. Jde spíše o to, jak rychle se toto “vybublání” podaří zkrotit – myslím že obecně na světě to bude rychlé, mám jisté pochybnosti u nás, asi si to protrpíme trochu déle.
Energetická krize není též nic nového – graf č. 7 ukazuje, že ceny energií v historii lítaly extrémně vysoko a pak zase padaly dolů velmi často. Různé příčiny, stejné následky: náhlý nedostatek, extrémní eskalace, pak uklidnění. Je to vidět ostatně i nyní a ukazuje se, že vyspělý svět opět prokázal jak svou odolnost, tak i schopnost řešit obtížné situace.
Součet inflace, energetické eskalace, post-covidových let s válkou navrch přinese ekonomickou krizi. Je zřejmě nevyhnutelná, nicméně jeví se, že nejspíše nebude ani hluboká, ani dlouhá. Ekonomika funguje cyklicky – tyto cykly nepůjde nejspíše nikdy zrušit, ale umíme je už tlumit tak, aby krize nebyly příliš bolestivé a doby prosperity až příliš bláznivé. Konsensus ekonomických předpovědí pro příští rok je +1 % ekonomického růstu v (málo zasažené) USA a +-0 % v EU, též v ČR – to vše měřeno ve stálých cenách. To není hrůza, a po stagnační době tradičně následuje vzestup.
Válka
Po sedmdesáti letech máme v Evropě opět “velkou” válku. Dnes už víme víc než 24. února loňského roku: brilantně to ve svých pracech formuluje Timothy Snyder, kdy konflikt, který považujeme (mylně) za jakousi lokální bitku, označuje vlastně za dějinný střet mezi demokratickým, svobodným světem a autoritáři. Možná to maličko nadsazené je, ale jeho postřeh, že pokud za podpory svobodného světa zvítězí Ukrajina, bude to znamenat velkou ránu všem dalším světovým autoritářům a těm, kteří by rádi vládli hrubou silou (ani u nás jich nemáme málo). A naopak, samozřejmě.
Snad se nebudu mýlit: válka se – i přes veškeré hrůzy – vyvíjí dobře a Ukrajina zvítězí, dokonce si myslím, že dosáhne velkého, kompletního vítězství (i když se to z posledních pár měsíců nemusí tak jevit). Válka jednoznačně ukazuje, že svobodný svět se umí vypořádat s autokratem, ze kterého se stal státní terorista, a to dokonce i když má za zády jednu z největších světových armád, či v některých ohledech (např. počty těžké techniky) armádu vůbec největší.
Válka je strašlivá věc a může se zdát, že je trochu nepatřičné hovořit jedním dechem v článku, který si libuje, jak je stále lépe. Statečným Ukrajincům jistě lépe není. Dnes ovšem víme, že tato válka – v různých podobách a v přípravě na ni – probíhá už nějaké dvě dekády, že tato země je stále a dlouho válkychtivá a na válku se připravující.
Je na tom vůbec něco pozitivního? Je: dlouhá příprava Rusku nic nepřinesla, země je zaostalá a mizerná ve všech ohledech – kontrast mezi demokratickým světem a do temnoty upadajícím Ruskem nemůže být (zejména nyní) zřetelnější. Autoritář prohrává a s ním ztrácí na půvabu i autoritářský model, který se možná chvíli mohl jevit jako zajímavou “alternativou” k demokracii. V porovnání těžkopádné, někdy i “uhádané” a neefektní demokracie s vůdcovským rozhodováním, jasným, rychlým, efektním se chvilku zdálo, že možná obojí vede k cíli a demokracie není jediný recept na lepší svět. Už se to nezdá.
Smí se ještě vůbec chválit?
Poučka, že špatná zpráva se šíří desetkrát rychleji než ta dobrá nabrala obrovskou sílu v době sociálních sítí. Zatímco tradiční, “slušná” média dbají na vyváženost a objektivitu (tedy: k dané věci řeknu to co je důležité, ať už je to pozitivní nebo negativní), na sociálních sítích žádná taková pravidla neplatí. Jejich tvůrci obsahu velice rychle pochopili, jak to funguje a naučili se stavět svoji slávu i byznys na šíření negativních zpráv, posléze i lží, pomluv, dezinformací a dalších hnusů. Negativní informace vítězí nad pozitivními na celé čáře a pod vlivem a tlakem negativ jsme si vlastně zvykli, že se vyhodnocuje nikoli větší dobro, ale menší zlo (viz například “souboj” prezidentských kandidátů).
Smím dnes vůbec ještě někoho nebo něco pochválit?
Vždycky bude spousta věcí špatně a vždycky bude co napravovat a zlepšovat
Tak abyste nebyli ani zde ochuzení o netrpělivě vyhlíženou porci negativ, zde tedy jsou – věci, které vidím jako nedobré, jako ty, kde jsou výrazné změny a zlepšování nutné. Je jich mnoho, vybírám jen pár, protože jsou trochu mimo záběr článku.
- Daleko usilovnější kroky proti destrukci životního prostředí (spadá tam ovšem i klimatická změna, ale problém je širší). Není vůbec obtížné znásobit finance, které tímto směrem mohou jít – chce to vlastně jen politickou odvahu.
- Silněji adresovat neúměrně rostoucí nerovnost – či ještě obecněji, silněji a více chránit slabé a diskriminované. Chudobu a bídu si nikdo nevybírá dobrovolně. Země, které daleko více hledí na ty kteří zůstali pozadu než na umetání cesty svým privilegovaným jsou nejen soudržnější, ale na konci dne i celkově úspěšnější.
- Státy, ale i další aktéři (včetně firem, nejrůznějších institucí, ale vlastně i občané) musí víc adresovat odolnost čili resilienci. Facky v podobě Covidu, rozbourání dodavatelských řetězců, klimatických extrémů a dnes i válečného konfliktu ukazují, že ne vše se jednoduše pořeší stylem “no a co, tak to dovezem z Bangladéše”.
- Státy, tedy jejich vlády, zákonodárce a veřejné instituce by se měly daleko více stávat těmi, kteří jsou v čele změn a transformací. Čím rychleji – a teď hovořím zejména o naší zemi – opustíme dementní, ale rozšířenou myšlenku, že stát má jenom udržovat systém v chodu a do ničeho se neplést, že stát je dementní a neschopná instituce, které není radno svěřit cokoli pořádného, tím lépe. Země, které prosperují nejvíce a dlouhodobě, mají poměrně bez výjimky stát jako lídra, ne jako údržbáře.
Je mně jasné, že věcí, se kterými jsme nespokojeni je mnohem více – stovky, tisíce. Vždy bude na čem dělat, vždy bude možné a potřebné dělat více než se dělá. Obvyklá nespokojenost s tím, jak pomalu (či i blbě) některé věci jdou, by ale neměla zakrýt skutečnost, že vlak jménem Lidstvo jede v principu správným směrem.