Někdy život vytváří takovéto náhody. 11/9/2001 jsme v Praze ve firmě seděli s kolegy z New Yorku, s finančníky z Manhattanu a diskutovali nějaké detaily post-investičních smluv. Odpolední čas, my zabraní v jednání, nevnímáme co se děje kolem…
Pak do místnosti přiběhl někdo z kolegů z firmy a říkal, že v USA se cosi vážného děje, že hoří výškové budovy v New Yorku. Nám ještě vůbec nedošlo že by to mělo být závažné, ale upozornili jsme na to naše hosty, kteří samozřejmě zkusili hned telefonovat domů – nedovolali se nikam – a zjišťovat podrobnosti, marně.
Zkoušeli jsme si na Internetu pustit americká online zpravodajství – stránka se načítala asi deset minut, a děsivě pomaloučku tam lezly fotografie, které máme dodnes v paměti. Pomalost byla dána jednak tehdejším Internetem, ale též jeho totálním zahlcením, jak se zřejmě každý na světě kdo byl online zkoušel podívat na tytéž stránky…
S jistým studem přiznávám, že my jsme stále nebyli schopní vyhodnotit co se děje, brali jsme to trochu jako nějaký zfilmovaný román od Arthura Haileyho: sto minut nervy drásajícího dramatu a pak všechno dobře dopadne. Ale s každou minutou, jak přibývaly zprávy, bylo jasněji, že se stalo něco naprosto obrovského, děsivého.
Jednání jsme samozřejmě přerušili – nejen naši kolegové, ale ani my jsme na to neměli vůbec myšlenky. Oni chtěli letět domů, ale nešlo to, bylo „uzavřené nebe“; později jsme se dozvěděli, že ve World Trade Centru měli svoje přátele a známé z byznysu, a o některé z nich přišli navždy.
Bezprostřední dojem z události je mnohem silnější, když sedíte u jednoho stolu s lidmi, kteří mají svoje kanceláře o pár bloků od tragédie; proto na tyto chvíle nikdy nezapomenu.
Ale chtěl jsem napsat ještě něco dalšího. Dobře si pamatuju, jak v té době vznikl dojem, že svět se zcela změnil a čeká ho nekonečný, bolestný boj s terorem: „War on Terror“ bylo heslo, které řadu let opakoval celý svět. A že to bude možná to hlavní, co bude naši civilizaci trápit.
Co následovalo si pamatujeme. Invaze do Iráku a Afghánistánu s výsledky, které známe. A také bohužel úspěšné útoky v Madridu, Londýně, Paříži – abych jmenoval jen ty nejhroznější v našem civilizačním okruhu. Islámský stát.
Nicméně vedle toho také zřetelné uklidnění „teroristické scény“ v posledních letech, které časově velmi dobře koreluje s rozprášením tzv. Islámského státu. Je jasné, že válku s teroristy nelze vyhrát, protože se vždycky mohou a budou objevovat osamělí vlci, ale nejhorší noční můrou doby po 11. září bylo, že by na zemi existovaly „kvalitně etablované“ teroristické organizace, disponující bezpečným zázemím, odkud by připravovaly jeden útok za druhým a vlastně se tak vysmívaly zbytku světa s jeho tisíci tanky, letadly, děly a armádami nejlépe vyzbrojených vojáků na planetě. Bezmocnému vůči této hrozbě.
Asi nám navždy zůstane utajeno, co vše se děje v zákulisí, včetně diplomacie. Z dnešního pohledu se jeví, že válka s terorismem je…. no, když není přímo vyhraná, tak se dá říci, že utichla. Že (možná, doufejme) si i druhá strana uvědomuje, že vlastně k ničemu nevedla a nepovede, ani nedostala a nedostane západní svět na kolena, ani nevedla k zvýšení popularity náboženského fanatismu. Ano, nevylučuju, že se za rok či dva zase stane něco, co nás přinutí toto přehodnotit, ale dnešní situace taková je.
Máme zlozvyk až příliš často žehrat na „západní svět“, který prezentujeme jako neschopný, pohodlný, zpovykaný a nevím ještě jaký. Ale on to pokaždé dokázal – dokázal se vypořádat se i s těžkou hrozbou a přitom si současně zachovat svobodu, demokracii, právní řád, úctu k člověku. Važme si toho, co máme.