Poznámka č. 1, abychom lépe pochopili míru nejistoty:
1. Virus není rozšířen plošně a rovnoměrně, má ohniska i skoro čisté oblasti. Rozdíly mezi kraji jsou až několikanásobné, mezi městy (i v přepočtu na počet obyvatel) desetinásobné. Fakticky by to chtělo zcela jiný přístup k Domažlicku a jiný k Pelhřimovsku (stonásobný rozdíl v počtu – 325 vs 2!!), ale s lokalizovaným povolováním a zakazováním by už, obávám se, vznikl totální chaos. Navíc lokálnost se vztahuje spíš ke konkrétnímu městu, ne k okresu či kraji – virus jaksi hranice okresů nerespektuje.
2. Toto vše má dynamiku v čase: ohniska nákazy se objevují a utlumují se, takže vlastně „promořené městečko“ může být dnes už skoro bezpečné, zatímco v místu které je označené jako zcela bílé se právě v těchto dnech šíří nákaza u desítek osob v místní LDN, aniž to víme.
3. Nahloučení osob v obchodech je časově i místně velmi rozdílné. Někde bývají návaly i v malé prodejničce, jinde velkoplošná prodejna po většinu času zeje prázdnotou.
4. Zásadním a nepředvídatelným faktorem je počasí. Je-li pěkný víkend, lidé vyrazí ven, pohybují se, sportují; až bude pršet, budou sedět doma.
5. Dalším těžko předvídatelným faktorem je samotné chování lidé, které je, jak můžeme pozorovat v realitě, naprosto různorodé. Někdo drží roušky a distanc, jinde jsou roušky dole a lidé se družně objímají. O dodržování hygieny rukou to platí jakbysmet.
6. Dalším nepředvídatelným faktorem je výskyt „superšiřitelů“, dokumentovaný venku – lidé kteří jsou schopní nakazit stovky lidí okolo. Je to zcela náhodný a nepředvídatelný jev, kombinovaný s danou osobou (např. řidič autobusu MHD, osoba zevnitř většího pracovního kolektivu, který pracuje ve společném prostoru atd)
Jistě najdeme řadu dalších faktorů, které se navzájem mezi sebou „dělí a násobí“. Ve výsledku tu máme situaci s extrémní mírou nejistoty, kde jsou hlavní parametry lokálně dramaticky rozdílné a navíc proměnlivé v čase, to vše v intervalu i několika řádů, „někde mezi jedničkou a stovkou“, i více.
Poznámka č. 2: stále tvrdím, že namísto striktních zákazů a pak povolování (které snadno přejde do opačného extrému, viz hypermarkety o Velikonocích) je lepší edukace a apel na rozum. Tedy kvalitně informovat, jak se virus šíří a jak lze šíření minimalizovat, dát doporučení, nikoli zákazy, nechat občany, ať používají hlavu a rozhodují se dle situace. Ostatně i kdyby byl seznam příkazů a zákazů dlouhý jak písnička, nikdy nepostihne vše: platí zákazy bohoslužeb i pro pastarafiánskou církev? Maximální počet lidí v kostele je i s farářem nebo bez, a počítají se do toho i ministranti, kteří přijdou a odejdou? Jak lze aplikovat zákaz vycházení z domova na bezdomovce? Prosím, držme se raději obecných zásad a používejme vlastní mozky, kde se jak chovat.
//